Arnošt Lustig - Poselství s hvězdou

Obrázek uživatele Veronika Panovčíková

Mnozí již zapomněli, mnozí ještě ani neví, jaké hrůzy se ve světě odehrály. Jednou z nich byl jistojistě Holocaust. Vzpomínky na tyto hrůzné události přináší nejen tábory, které dnes slouží k prohlídkám veřejnosti. Jsou to i knihy, které psali ti, jimž na rukou dodnes dřímá popel jejich přátel. Jedním z nich je i uznávaný Arnošt Lustig, v jehož dílech se dotýkáme těl těch, jenž cítili žár pecí ve svých tvářích, těl těch, jenž okradli o život.

Vlastní zkušenost s koncentračním táborem Arnošta Lustiga takřka jednou provždy determinovala v jeho tvůrčím usilování i směřování. Opakovaně prohlašoval, že ve srovnání s holocaustem se mu jeví všechny ostatní náměty jako malicherné. Takže vlastně od konce padesátých let, kdy Lustig vstoupil do literatury, píše stále onu tematicky podobnou knihu. Knihu o tom, jak určitá skupina lidí vynaložila mimořádné úsilí, aby sprovodila ze světa jiné lidské společenství. Každá kniha ač má námět stejný, je natolik silná a jedinečná, aby byla vždy zcela výjimečnou. Na rozdíl od autorů tzv. koncentráčnické literatury vychází autor z vlastní zkušenosti pohledu na fyzické a zejména duševní a mravní utrpení těch, kteří jsou bezbranní: dětí, žen a starců. Tři léta přetrpěná ve vyhlazovacích táborech, se tak stala zdrojem inspirací pro jeho osobitou prozaickou literární tvorbu.

Arnošt Lustig (*1926) byl tedy determinovaný svým židovským původem. Po dětství prožitém v Praze urychlila jeho dospívání druhá světová válka a v srpnu 1942 byl jako tisíce dalších židů deportován do koncentračního tábora Terezín. Odtud se dostal do Osvětimi a poté do Buchenwaldu. Při převozu do Dachau, kde měl být popraven, se mu podařilo díky náletu amerického vojáka na jejich vlak uprchnout a vrátit se do Prahy. Zde se skrýval až do květnového povstání. Jeho otec a strýc v koncentračním táboře zemřeli. Z původních patnácti tisíc dětí, které byly izolovány v terezínském ghettu, se vrátila necelá stovka. Mezi nimi i Arnošt Lustig a jeho mladší sestra. Po válce Lustig pracoval jako novinář a válečný korespondent (z Izraele informoval o arabsko-izraelském konfliktu), později jako rozhlasový redaktor a filmový scenárista. V roce 1949 se oženil s Věrou Weislitzovou - dívkou, kterou poznal v koncentračním táboře. Od roku 1968 žije v USA a přednáší dějiny literatury a filmu na univerzitě ve Washingtonu. Českou republiky pravidelně navštěvuje.

Lustigovy povídky ukázaly, že i v situaci, kdy je člověk degradován na věc, kus, živý inventář, nelze v něm zničit tvořivou schopnost motivovat své jednání svědomím. Podle Lustiga se každý může stát „židem“ nebo „nacistou“, důležité je, jak svoji roli přijme. Každý by měl usilovat o přežití: ne za každou cenu, ale v souladu se svým svědomím a lidskostí.

Arnošt Lustig se stal světově proslulým autorem, řada jeho próz byla zfilmována a získala několik prestižních literárních ocenění. V roce 1996 mu byla udělena i státní cena České republiky - Cena Karla Čapka, čímž se zaslouženě zařadil mezi „klasiky“ české poválečné literatury. Za román Krásné zelené oči byl v roce 2003 nominován na Pulitzerovu cenu. Poslední aktualitou je ale fakt, že Arnošt Lustig obdržel výroční Cenu Franze Kafky za rok 2008. Lustig byl vybrán mezinárodní porotou z patnácti světově uznávaných spisovatelů.

Jedním z nejpříznačnějších tematických okruhů Lustigova díla je vzdor a pomsta objevující se od prvních povídek a vrcholící v novele Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1964), kterou kritika přijala převážně velmi kladně. Autor vyšel ze dvou autentických událostí. První se stala v roce 1943, kdy Němci pod falešnou záminkou svobody získali od židů pochytaných v Itálii velké množství peněz. Ve druhé polská tanečnice židovského původu zastřelila těsně před zplynováním dva nacisty.

Podle Miloslavy Maškové je příběh novely neodvratně přímočarý. Mnohem více se však děje mezi řádky, v hlubinách poselství, kde se od prvních vět rozhořívá lítý svár mezi zoufalou touhou přežít všeobecné šílenství zvané holocaust a nemilosrdným všepožírajícím zlem…
Slova Vladimíra Novotného potvrzují, že Lustig vytvořil tragický hymnus na krásu a skloubil ho s velkou stylistickou suverenitou s dikcí moderního žalmu, aby mohl popsat jednu z bezpočtu brutálních epizod smrti.

Autor sám přiznává, že Kateřinu Horovitzovou napsal za čtyřiadvacet hodin a nezměnil ani řádku, jen přidal dva odstavečky. Cítil, že to je ono. Obsah a forma bohudík splynuly. Jindy cítí, že se to dá ještě zlepšit. Chtějí-li mu to vydat znovu, proč by to neudělal? Nejsou to změny od základu, základ je dán. Žádná povídka, žádná kniha není vyhraná bitva, je to kompromis. Naštěstí to čtenář neví. Ten dostane to, co dostane. Sloužíte dvěma pánům. Jeden je vaše povídka, druhý je čtenář. Jinak se to nehraje.

Intenzita čtenářova prožitku z četby Lustigových děl je jistě ovlivněna jeho krutou zkušeností z koncentračních táborů. Měl jsem ohromné štěstí, že jsem to přežil. Vím, že každý z těch, co přežili, žije jen díky tomu, že někdo jiný zahynul. Lustig a stovky dalších nevinných lidí se stali součástí války, která pro ně představovala zkoušku odvahy a odolnosti.

Když válka začala, Lustig byl ještě dítě plné naděje a očekávání z budoucnosti. Jeho nadšení však překazily těžké boje, které vedly ke ztrátám milionů lidských životů. Když válka skončila, stal se z něj dospělý muž, který měl v hlavě neutichající krveprolití, brutalitu a degradaci obyčejného člověka. Válka mu vzala dětství a mnoho bezstarostných chvil. K této zkušenosti, kterou bude mít v paměti až do konce života, se vrací se slovy: Všechno důležité v mém životě, vše, co jsem se naučil, v čem jsem zklamal, v čem jsem obstál, jsem se naučil za války. Za války jsem potkal nádherné lidi, kteří už nežijí, a zrůdy, jež mne dodnes i v noci straší.

I když měl Arnošt Lustig velké štěstí, že se dočkal konce války, moc dobře si uvědomuje, že přežil proto, že místo něho zabili někoho jiného. Válka, prožité hrůzy a utrpení, ztráta otce a nejlepších přátel poznamenaly Lustigův život i tvorbu a prostřednictvím jeho povídek a románů se staly nezapomenutelnými mementy lidského myšlení i jednání jak člověka v míru, tak člověka ve válce, ale především člověka násilím dostrkaného až na nejzazší okraj samotné existence.

V plameni svíčky na pelesti spím,
a jednou snad již pochopím,
že byl jsem hrozně malý tvor,
zrovna tak malý jak ten chór
těch 30 000, jichž život spí,
tam v Stromovce se probudí,
otevře jednou oči své,
a poněvadž mnoho prohlédne,
tak usne zas...