Jaké to je být v Indii domorodcem cestovatelem - 5. Jaké to je jíst ze země aneb hygienické okénko

Dostala jsem do ruky zase tu hnědou olejovou patlanici a teď, když tam seděl vedle mě a tiše se modlil, ji nešlo nesníst. Byl to zvláštní pocit, jíst něco, co je evidentně posvátné, ale vy k tomu máte mírný odpor. Když na to ten muž v bílém hábitu sahal svýma vrásčitýma rukama a s pomateným výrazem mi to celé (bylo toho celkem dost) vkládal do těch mých, nedokázala jsem si představit, že se tentokrát budu muset překonat. Poté, co jsem to ale pokorně spolkla, jsem si uvědomila, že mi to vůbec nevadí, ba snad i naopak. Tohle je na Indii prostě zvláštní. Když sem jedete, všichni vám říkají pozor na hygienu, nechte se očkovat na tohle a tamto, nepijte žádnou vodu jen tu a tu atd. První dny na to možná trochu myslíte a pak jako kdyby někdo mávnul kouzelnou hůlkou a vy jíte cibuli, která mamaji před vašima očima spadla na zem, pijete čaj z šálku, který byl ještě před chvilkou položený na zemi a kdo ví, jestli si z něj v době vaší nepozornosti trošku neusrknul Jackie ležící vám pod nohama, a polykáte něco jako svátost eucharistie, na níž jsou ještě stopy špíny, z rukou toho svatého muže, co má právo ji rozdělovat věřícím. Proč vám tohle všechno říkám, sama nevím, bůh ví, co si o mě potom budete myslet. Nechci říkat „věřte, že byste to dělali taky“ protože tomu tak možná není. Jenže já prostě, když jsem v Indii, tak jsem v Indii se vším všudy i se špínou z chodníků a prachem z ulic přistávajícím mi na čele.