Nekrolog za devianta (povídka)

Prsty u nohou se mu palčivě přilepovaly do pantoflí. Vzduch se nemínil hnout, horko kolísalo mezi 30-40 °C, na obloze převažovala modrá část, žlutá mu svítila na čtení a signalizovala poledne jednak svým postavením na nebi, jednak svou omračující vlezlostí. Seděl v parku na lavičce a listoval v novinách, aby našel pokračování článku z úvodní strany o hrozící pandemii chřipky mořských plodů.
Měl narozeniny, ale nějak to nebral v potaz. Nemusel je slavit od té chvíle, co se odstěhoval a slíbil tátovi občasné zavolání. A nezavolal. Měl ho rád, ale byl pro něj příliš "zautomatizovaný" a výchova pro něj znamenala systém zákazů a příkazů, který si Tomáš vštípil respektovat tátovou "prozíravou" metodou odměny a trestu. Vysvětlení, proč to či ono NESMĚL nebo naopak MUSEL dělat, se mu dostávalo málokdy, přestože se jeho dětská fáze "ale proč, tati?!" protáhla téměř o dvojnásobek průměru otravnosti harantů toho věku. Byla to jeho výjimečná zvídavost, která ho poháněla se ptát, ne slabomyslnost, jak se otec zprvu domníval.
Když mu bylo dvanáct, vracel se domů s poznámkami typu "V hodině fyziky si okusoval tkaničky a na moji nelibost argumentoval tím, že experimentálně zjišťuje jejich mez pevnosti."
Byl ale průměrně inteligentní, průměrně vysoký, průměrně hezký, převládaly u něj klady (kterých si ovšem všimnete jen při bližším zkoumání deviantní, v mém smyslu slova odlišující se osoby). Tolik k povrchním údajům, které měly determinovat jeho postavení v kolektivu, před učiteli a jeho vývoj vůbec. Problém byl v tom, že nerad dělal, co se od něj očekávalo, vlastně se vždycky snad podvědomě snažil o pravý opak, což by se z hlediska některých "automatů" mohlo jevit jako nesmyslná revolta. Proti čemu? Snažil se porazit svého tátu, svou mrtvou mámu nebo sám sebe?
Díky tomu nebyl příliš oblíbený, tudíž je s podivem, že si ho potřebuju zapamatovat. Proč se zabývat úmrtím střeleného ptáka? Inu, snad proto, že dokud zpíval, nikdo si toho nevšiml. Protože když přestal cvrlikat, nikdo si toho nevšiml. Jistě, otec ano, ale širší rodinu neměl. Až táta zemře, upadne Tomáš v zapomnění, přesně tak jako on sám. Žádný článek v novinách, žádný kytkami obložený hroby, jednoduše konec, finito. Nicota.
To si velmi dobře uvědomoval. Proto si náš vysokoškoláček často pohrával s představou, že se zapíše do historie, když se mu například podaří změnit život miliardám "automatů" bez identity. Vedla ho k tomu tátova marnost existence? Nedokázal zachránit jeho a tak trpěl spasitelským syndromem? Každopádně měl na život vyhraněný názor, není radno jím mrhat. Je důležité se lišit, mít i svoje vlastní žebříčky hodnot, ne zkopírované a podle toho pak taky pokrytecky nedodržované.
Ten den byl jeho poslední. Kdyby to věděl, naložil by s ním jinak, třeba by se dal do čtení těch knih v polici, které si šetřil na stáří, mohl se pokoušet plnit sny, i když byly přitažené za vlasy. Mohl si promluvit s tátou, třeba se s ním i pohádat, ale mluvit s ním nebo mohl obnovit své dávno zapomenuté úsilí vyspat se s holkou. Jenže "každý z nás dluží přírodě svoji smrt"(Freud) a obyčejně se ta smrt bohužel obejde bez našeho pozvání, pozve se sama, tak jako exekutor. Umírají dědci i nemluvňata. Nekrolog za nemluvně? Stejný nesmysl?
Ujištěn o dostatku vakcín na potlačení chřipky se zvedl s tím, že se odebere na poštu, kde na něj čekala zásilka. Kniha, kterou si objednal a po příchodu domů ji "uklidil" mezi ostatní takto odložené. Ani se do ní nepodíval, věděl o čem byla, byla to učebnicová klasika. V posledních hodinách se zpronevěřil svým zásadám a jal se mrhat životem. Často na svoje cíle zapomínal. Suzan Ertz: "Miliony lidí touží po nesmrtelnosti, a přitom nevědí, co mají dělat, když v neděli odpoledne prší." Poslední, co stihl udělat, byla večerní procházka se psem. Když přecházel ulici, zaujal ho ironizující billboard s polonahými těly politiků a v zápatí s mořem táhnoucím se do nekonečna, s nápisem: "My jsme za vodou, a co vy?".
Tak nakonec na svou zvídavost umřel, ve věku dvaceti jedna let. Přejel ho taxík. Stalo se tak 24.7. 2009. Smůla.

P.S.: Pes neutrpěl vážnější trauma a ujal se ho přihlížející bezdomovec. A žili šťastně, dokud hlady nepošli.