Mňam, kyselé bonbóny,
sladká čokoláda,
to je to, co mám tak ráda.
Je to moje slabost
a já to vím,
bez dobrot
však slouho nevydržím.

Je to takřka závislost,
i když to ničí zuby,
nemám na to zlost.
Jen přemýšlím,
co ještě smlsnout šlo by.

Zubařů se bojím,
ale to utrpení za to stojí,
hned potom si pěkně pojím,
chuť dobrot za to stojí.

Barbora Janků

Včerejší novinový titulek hlásá
Až skončí peklo poslední scénou
Přijde spása
S tváři zahalenou.

Slova padají z papíru
Do dlaní rodících se bytostí
Bůh poklekl u falši vyryté v menhiru
A začal se modlit za člověka, lítosti.

Vyčkej má něžná bytosti
Lžou tobě i nám
Vírou v hlouposti
Vyčkej je klam.

Za smrtí zhola nic
Svět je páchnoucí stoka
Vyčkej, slíbili víc
Ale musíš odevzdat i posledního floka.

Odevzdat své čtyři stěny
Lásko, vládkyně lůz
Viděl jsem svět převlečený
Za orkus.

Ďáblovo smetiště

Filmový klub mladých tvůrců

„Dobrý večer, máme pro vás další informace o počasí,“ zní z pestrých TV obrazovek pravidelně každý den pisklavý hlas vymóděné moderátorky. Bohužel je tato slečna jen jednou z celé řady modelek, jejichž vzhled značně převyšuje vlastní znalosti. Schopnost „našprtat“ se aktuality o primitivnosti počasí je jednou z mála dovedností, které můžeme těmto vymalovaným tvářičkám přisoudit.

Krásný den. Jak stvořený pro skvělou procházku s partou. Tak jo, jsme domluveni a jdeme. „Kam se půjde?“ ptám se kámoše.
Podívá se na mě pohledem jako bych byla z Marsu.Nebo alespoň z Venuše.
„ Nevím, asi někam kalit…“ odpoví klidně kámoš s cigem v puse.
Jo, někam kalit jako vždy. Stejně nic jiného neděláme. Je nám všem 16 a neděláme nic jiného, než že chodíme do školy a kalit.

Ožrale se vracím domů,
do světa plného půlnočních
kurev za pětku,
a s nebem politým cigaretovým
prachem.
Dneska budu řvát celou noc,
protože mě chápeš jenom ty .

Žádná sranda, ty sráči,
tak mě přestaň
sledovat.

Vlastně nejsem sympatický.

Lampy v plném provozu
a všechny smutné hvězdy,
které jsem ukradl
tvým očím
jsou zase
roky daleko.

usínám sám,
s tvojí vůní
na rtech
a naší cestou proteklou
rokenrolem
a slovy o svobodě z
2. února 1979.

Když je život
neřízená střela
bortící zdi budoucnosti
teskno
je jedem vpraveným do těla
lesklé figurky
ze skla
křičí mim
otravný příběh
jež vyprávím
je život
ač pokrytý
paprsky světlých okamžiků
večer kráčím stínem
do úsvitu
marné luny
půlicí staré mýty
nezmírající
láskou
je život
vykřičníkem
za otázkou
hledám odvahu
ji vyslovit.

Buď půjdeš do deště
nebo upros mraky
ať se rozplynou
Slunce

Buď půjdeš do deště
nebo slib, že
už nikdy nebude pršet
Zem

Buď půjdeš do deště
nebo zalez domů
protože odcházím
Kapka

Víš ...
bež do deště
nepros a neslibuj
já zamykám
Srdce

Prý stojí na matematice
A já v matice vždycky plaval
Takže jsem pěkně v prdeli
Nervózní a rozklepaný
Někde mezi časem a prostorem
Ale je to jedno
Nikdy jsem se za tím moc nehonil
A nejde o to že
She is like a heroin
Že padá na mě jarní a podzimní splín
O letním a zimním nemluvím
Seru na to
Jím a spím
Neprohrávám nevítězím

"Jak nudný, prázdný a spokojený byl můj život, když jej nenaplňoval upřímný hněv!"