Už když jsem se ráno vzbudil o deset minut později než jsem měl, což znamenalo, že mi ujede vlak, jsem věděl, že tenhle den bude stát za hovno. Zárověn jsem s tím ale nemohl nic dělat. Po škole jsem měl mít náhradní praxi, kterou jsem prostě nesměl zmeškat. Vyhodili by mě.

Pořád to bolí. Připadá mi, jako by se to stalo včera. Náhle si mě opustil. Tak nečekaně. Všechny tvoje věci tady zůstaly. Nic sis neodnesl. Proč si mě navždy opustil? Proč? Proč? Proč?

Konec lásky.
Konec něžností.
Konec krásných slov.
Konec škádlívání.
Konec říkání ahoj.
Konec bláznovství.
Konec budoucnosti.
Konec těšení se na tebe.
Konec jsem řekla jen kvůli tobě.
RT

Viděl její smutnou tvář,
snad myslel, že má i svatozář.
Viděl její krásné oči,
ze kterých hlava se mu točí.
Viděl její dlouhé vlasy
a vzpomínal, kde jsou ty časy.

Viděl i temnou siluetu,
křehkou tak jako vážka v letu,
a na krku, když přišel blíž,
viděl houpat se drobný kříž.
Diamanty v očích, střepy z krásy,
a on vzpomínal, kde jsou ty časy.

Viděl, jak hlavu smutně kloní,
snad cokoliv udělal by pro ní.
Ve vlasech zbylo pár kapek deště.
Řekl jen: „Neodcházej ještě.“
A ona zoufale zvedla oči,

Odpusť
Pošpinil jsem lásku
Horlivými ideály
Loutky na provázku
Celou dobu spaly
A my jen taháme
Za ty nesprávné nitky.

Vyškrábal náhle iniciály
Na zdi do omítky
Duše zaskřípala bolestí
Nehojící se silou
Vztahu z pověsti
Moly prolezlých svitků
Opět zazvoním u dveří, čekajíc na výčitku.

Vyřknul
Zhoubnou větu
Na počátku bylo slovo
Padá jako raněný létavec za letu
Každým dalším pokusem
Vrhám hlubší stín
Na křehkou zem.

Každého rozbřesku
Jako bibli
Vnášel jsem portrét tvé podoby
Skutky rukou

Samotné Majálesy mají obrovskou historickou tradici, vznikly jako studentské oslavy máje a první takové oslavy se datují i mnoho set let nazpět. V dějinách měly zpravidla různé politické nebo sociální podtexty, nejvýraznější v 60. letech 20. století, kdy byly vnímány jako protest proti komunismu. Také komunisté se postarali o jejich zrušení, takže se „nově narodily“ až po revoluci. Hlavním tématem bylo navázání na tradici, to už ale v dnešní době nestačí, takže kromě průvodů a volby krále bylo potřeba přijít s dalším silným programem.

Festival "Mezi ploty" patří k nejvýraznějším a svým rozměrem nejrozsáhlejším kulturně-uměleckým přehlídkám v České republice. Je ojedinělý i z mezinárodního hlediska, protože není známo, že by se někde ve světě konala v psychiatrické léčebně akce podobného rozsahu a zaměření. Festival "Mezi ploty" originální formou přispívá k odtabuizování oblasti psychiatrie. První ročníky projektu se uskutečnily ve znamení myšlenky "otevření psychiatrie veřejnosti", která byla do roku 1989 často démonizovaným oborem.

Jela jsem domů vlakem. Byl pozdní večer. (První máj nebyl, škoda. Ale listopad také není špatný!) Seděla jsem v poloprázdném vagónu a četla si sbírku básniček Bogdana Trojaka. Na sedadle přes uličku poskakovala malá, asi čtyřletá holčička. Koukala se zvědavě z okna a pořád dokola se ptala, kdy už budou u babičky. „Za dvacet minut.“ řekla jí maminka. Holčička ztichla, zkoprněla, zůstala sedět a ani se nehnula. To mě odpoutalo od čtení. Co znamená to ticho? Co to ticho způsobilo?

Usnul jsem...
Černota zalila můj zrak...
Ale najednou...
"Hej Zikmund I., vstávej!"
"Tady už jsem byl, jenom nevím kdy." Pomyslel jsem si. Zaostřil zrak jsem a přede mnou jsem spatřil sebe v černém kimonu s římskou II. vyšitou na zádech. Uplně samé jsem měl na sobě, akorát na mém bylo vyšité římské I.
V tom mi to docvaklo. Tohle je konferenční sál v mé duši a ten já přede mnou je Zikmund II. - další obyvatel mé mysli.

Střepy zabodávající se do křídel andělů,
Bolest,co cítím je jako nůž vražený do zad,
Vidím očí Tvé,vidím oči v slzách Tvých
Slyším ústa Tvá volat jméno mé.
Bolest se mi šíří tělem,
Ale já se jen tak nevzdám,
Protože trpět Tě nenechám,
Vinou za smrt mou,
V srdci mém máš vždy místo
Vidím oči Tvé,vidím oči v slzách Tvých
Spadané listí
Hladí kroky Tvé.
Láska co přečkala i smrt mou
Tu nezaplatíš s jinou
Jen já jsem ta co tady stojí,
Vidí v slzy v očích Tvých,
Bezedných…