O deštníku, který se bál vody

Obrázek uživatele Kataleja

Celý život žil ve tmě. Nikdy nepoznal žár slunce, nespatřil modré nebe. Jeho starší bratři mu vyprávěli o krutých bouřích, silném větru. I o bodavém chladu, který pokaždé, když spatřili svět, zasáhl jejich těla.
Nyní se ale všichni připravovali na jeho velký den. Dnes poprvé vyjde ven, a splní svůj úkol. Všichni ho povzbuzovali, ale jeho dusil strach. V myšlenkách se neustále vracel ke svému otci. Také častokrát šel do světa, až jednou se vrátil rozlomený ve dví. Když vydechoval svá poslední slova, stál u něj. Od té chvíle se bál. A strach dokázal být mocný nepřítel.
Co když nebude schopen splnit svůj úkol? Co když ho voda celého zalije a on nebude moci dýchat? Takové myšlenky se mu honily hlavou a bránily mu jasně uvažovat.
„Copak se děje?“ zeptala se ho sestra. „Vypadáš vyděšeně.“
„Bojím se!“ -----„Co když mě voda ochromí a já se utopím?“ zašeptal s úzkostí v hlase.
Sestra mu darovala jeden ze svých nejkrásnějších úsměvů. „Ty bratříčku se bát vody nemusíš.“
Její slova mu přinesla kýžený klid, ale jen do chvíle, než ucítil lidskou, vrásčitou dlaň na své rukojeti. V tu chvíli se celým jeho tělem prohnal děs. Strnul na místě a sledoval, jak jeho bratři mizí za dveřmi.
Mezitím co byl brán do světa, jeho rodina ho netrpělivě čekala. V okamžiku, kdy se otevřely dveře komory a lidská ruka jej vrátila zpět, už u něj byli a vítali ho. Ale otázky se zdály být zbytečné. Už jen úsměv, který zářil na jeho tváři, svědčil o jeho radosti.
Vyprávěl o zářivém slunci, jehož teplé paprsky hladily zemi, o blankytném nebi, po němž pluly bílé nadýchané polštářky, které mohl pozorovat celý den. A také o lehkém vánku, který zpíval jemnou melodii života. Bratři na něj zasněně hleděli a záviděli mu.
Když se k němu konečně prodrala jeho sestra, vroucně se objali.
„Já říkala, že se zbytečně bojíš vody, Slunečníku.“ Zašeptala mu jemně do ucha.