Vnitřní strach

„Ani to tě nezbaví vnitřního strachu.“
To byla jeho věta, jež záhy stala se mým popudem k cestě vlastním nitrem. Již u branky do tohoto nekonečného světa jsem si uvědomila tíhu a složitost veškerých nastávajících okolností. Přesto jsem se však rozhodla udělat první krok do neznáma.
Hned zkraje jsem narazila do čehosi, co jakoby jemu se podobalo. Jakýsi neforemný balík, který u sebe křečovitě tiskl nůž, a já jen očekávala, kdy jej do mne vrazí. Chvilku se tak ale nestalo, proto jsem se jala pozorovat další tajemné rysy jeho. Z podpaždí mu klíčila zloba, z nosu rostla milá slova, z pusy prskal plameny ohně, jejichž konce se stáčely tak přesně, aby se v rychlosti mohly navrátit ke svému počátku, a nikdy tak nezahynuly v okolních vodách. Jeho uši na sobě měly přichycené jakési červené trychtýře, z nichž se linuly podivné zvuky- jako by měly za úkol přehlučet jakékoli ostatní společenství. Stál na místě, ani se nehnul a v duchu rozmlouval sám se sebou. Všechny závěry pak hned vyplivl v plamenech, nebo je nechal, aby mu jako sopečná láva roztrhaly kůži a vystříkly na všechny okolo. Lidé se otáčeli, však netroufli si nic říci. Skoro to působilo jako by se ho obávali, jako by čekali, že po nich hodí ten rezavý nůž nebo šlehne plameny. Zajímalo by mne, zdali to opravdu kdy udělal, či jestli se tím jen zahaluje, aby nemusel být svůj. Po dlouhém rozjímání jsem zjistila, že mi shořela skoro celá aura a já se nemohla nikde najít. A zalekla jsem se této zvláštnosti, však nechtěla jsem se ptát, jak se takovéto podivnosti mohou zde díti. A navíc, nebylo koho. On už zas jen prskal oheň a z ušních trychtýřů šel takový ochromující zvuk, že jsem se podívala raději před sebe.
Přestože jsem nic neviděla, toužila jsem udělat další krok. Naplnit tuto touhu bylo však jako naplnit sud vodou na Sahaře. Když jsem se pokoušela zdvihnout nohu, zjistila jsem, že celé mé tělo je zpevněné jakousi dlouhou dužinou, jejíž tloušťka a síla byly nepřekonatelné. Tyto šlahouny zaplňovaly naprosto přesně prostor mé již ztracené aury a já se tlačila kdesi v středu, jež jakoby neexistoval. On mě vyměnil. Proměnil mojí auru za pár nepotřebných plamenů, aby si z ní uhnětl další postavičku, jež život mu tvořit bude. Potřebuje pobavit, vymalovat se, popsat se, chápat se, a tak si mě vypůjčil. Spíš ukradl. Ale vyrovnávejte se zpětně s takovýmto člověkem. Tito lidé si kus z vás půjčí a pak v klidu řeknou, že oni o ničem neví. Že se mám hádat, ba dokonce křičet?! Však jak, když ten člověk mi každičké slovo zažehne už na jazyku a dále jej nepustí ani na vteřinku, co kdyby uniklo. O, to by pak byla spoušť. Kdepak, musím se poprat sama se sebou, zbavit se pout a ze svého vnitřku zbudovat novou silnou auru, archu Noemovu, jež moje myšlenky a všechno kolkolem, co důležité a nepostradatelné pro mne jest, skladovat a otírat a chtít bude.
Když strávím celičký den sama se sebou a on stále ten nůž v ruce má, pohlédnu znovu před sebe do nekonečných těch temnot. Pár kroků za mnou stkví se zrcadlo (zřejmě), což předpokládám, jelikož přede mnou nekonečné rozmazané želé skrývá se. Kulaté a ostré záhyby lesknou se ve svých extrémech modře a žlutá líbá jim líce. Modrá hladí mi tváře, když harmonii v sobě hledám, žlutá pak prozařuje mi auru tu novou vždy, jak cítí mne v naději. Tak pláču nad tím údělem, jenž ve mně se stvořil, a plavat jdu do těch vod oceánu.