JAN DÍTĚ - NEOBYČEJNÝ ČLOVĚK

Jan Dítě byl přeloučským rodákem. Narodil se v tomto malém východočeském městečku v roce 1818 a svým pozdějším životem a konáním se nesmazatelně a navždy zařadil mezi nejvýznamnější místní občany.

O jeho dětství a raném mládí není mnoho zpráv, je však známo, že mladý Jan v letech 1837-1838 studoval na gymnáziu v nedalekém Hradci Králové. Jako nadaný žák pokračoval pak ve svých studiích na pražské universitě. Jeho oborem se stala práva a politická studia. Zkoušku tzv. první třídy pak vykonal někdy zjara 1839, protože od 1. června toho roku již působí ve službách jednoho z nejvýznačnějších šlechticů a podnikatelů svého rodného kraje - choltického hraběte Theodora Thuna. Zřejmě již tehdy, ve svých necelých 21 letech, byl výborným a svědomitým úředníkem a odborníkem, a tak není divu, že když se začal zajímat o volné místo v úřadu Karla hraběte Chotka ve Veltrusech a Nových Dvorech (na zámku Kačina), byl ze svého předešlého místa v březnu 1840 uvolněn a necelých dvanáct let (do ledna 1852) pak pro Thuna pracoval v různých funkcích. Při své práci v blízkosti osvíceného vysokého zemského úředníka tak nabyl nejen řadu zkušeností v oblasti moderního řízení velkého hospodářství, ale získal i spoustu, později dobře využitelných, kontaktů a známostí i z kruhů té nejvyšší politiky. 1. října 1855 je zvolen do funkce městského důchodního ve svém rodném městě. Byl to nejspíš úplně obyčejný den, přesto se stal jedním z nejdůležitějších v moderních dějinách města.

Města, které se v té době zoufale snažilo zachytit rychle běžící a převratný pokrok v mnoha oblastech tehdejšího života a cítilo, že musí napnout všechny síly do obnovy hospodářského, sociálního a kulturního rozvoje, protože jinak se stane nevýznamnou a upadající provinční obcí. Schopní lidé tedy pro Přelouč měli cenu zlata a není divu, že sedmatřicetiletý “světem praxe ošlehaný” Jan Dítě, který svým vzděláním, rozhledem a zkušenostmi vysoce převyšoval většinu místních, byl přivítán s otevřenou náručí.

Jan Dítě začal do obecní hospodářské správy razantně zavádět pořádek. To bylo důležité nejen pro město samotné, ale i pro zvýšení prestiže města, neboť v Přelouči v té době čerstvě působily některé okresní úřady (od roku 1850 okresní soud a c.k. kontribuční úřad, v roce 1855 pak přibyl okresní úřad). To samozřejmě kladlo na úřednictvo velké nároky, a tak se stal Dítě postupně vzorem a rádcem i v oblastech, jež mu přímo nenáležely z titulu jeho funkce. Až do té doby se funkce svěřené městem z velké části nazíraly poněkud jinak - šlo často o prvoplánovou prestiž a nezřídka také o vlastní prospěch a obohacení. Dítě se také v Přelouči zapojil do vlastenecko-osvětové činnosti a i tady se stává hybatelem a iniciátorem nového dění. V roce 1861 vznikl i s jeho přispěním Spolek čtenářský okresu přeloučského, ve kterém se stal pokladníkem. Spolek si vytkl za cíl vzdělávat místní občany morálně i politicky a připravovat je tak pro život v nové otevřenější společnosti a pro práci na samosprávě obce. Hned od počátku však spolek pronásledovala nevraživost ze strany zkostnatělých konzervativních i katolických kruhů - jedni mu vytýkali buřičství, druzí kacířství. Ani tato nepřízeň však čtenářskému spolku nezabránila ve spolupráci s Maticí českou v dalším úspěšném rozvoji. Do oblasti vzdělávání spadá taky snaha Dítěte o organizaci hlavní školy a pozdější přestavby její budovy.Jedním z největších podniků té doby však bylo zřízení Záloženského spolku pro okres Přelouč, z nějž se záhy vyvinula Občanská záložna. Ke dni zřízení již byly vypracovány stanovy, z velké části dílo Dítětovo, schválené místodržitelstvím v říjnu 1862.

Spolek shromažďoval peníze svých členů a hospodařil s nimi formou rychlých půjček v hotovosti, které tak pomohou rozvoji podnikání. Cílem ústavu tak není tvorba maximálního zisku, ale vytváření podnikatelských a životních podmínek a rozvoj okresu. Už takřka povinnou pokladnickou funkci si městský důchodní Dítě velmi považoval a svědomitě ji vykonával až do konce svého života. Nová samospráva se proto velmi záhy rozhodla muže, který měl na tom všem lví podíl, ocenit. Na zasedání zastupitelstva 23. února 1865 bylo Janu Dítětovi uděleno čestné měšťanství a byl jmenován “městským správcem”. V roce 1866 měli však Přeloučané i jiné starosti. Město okupovala pruská vojska a celý kraj těžce zasáhla válečná ozvěna rakousko-pruského sporu. I v těchto těžkých chvílích se však Jan Dítě zachoval jako muž na svém místě a na rozdíl od jiných členů samosprávy a hlavně okresní správy, z nichž mnozí buď utekli, nebo své funkce zapřeli, trpělivě a citlivě vyjednával s pruskou armádou o jejích požadavcích na dodávky zásob a ubytování a zabránil tak ničivějšímu válečnému dopadu na obyvatele města a jejich majetek. Velký dík mu byl vysloven i z c.k. místodržitelství za příkladnou vlasteneckou pečlivost a obětavost.

V následném období odeznívání krize začala na Přelouč přece jen doléhat tíha předchozích investic a hospodářského vyčerpání (stavba škol, radnice, opatrovny, výstavba infrastruktury, kanalizace - to všechno znamenalo velký nápor na obecní pokladnu) a rozpočet města byl od roku 1883 v mírném deficitu. Přesto není obecní důchod, díky práci radních a Dítěte, bez prostředků a město může dokonce stále nakupovat pozemky a investovat. Pýchou Přelouče 80. let se stal místní odbor Ústřední matice školské (1883), jejíž duší byl samozřejmě Jan Dítě. Pětašedesátiletému zasloužilému občanu města a městskému správci nebylo zatěžko a proti mysli dokonce osobně obcházet s pokladničkou své spoluobčany a vybírat příspěvky! Ve prospěch matice se vybralo 1112 zlatých a Přelouč se zařadila na přední místo mezi českými okresy (množství peněz překonalo i sbírky ve prospěch Národního divadla). Dítětovými spolupracovníky v mnoha kulturních a politických spolcích se stali i dva další zapálení pracovníci pro blaho obce - od roku 1884, kdy se přistěhoval do města, Ladislav Quis, advokát, básník a spisovatel, a také Jan V. Diviš, ředitel cukrovaru a velký vlastenec a organizátor společenského dění. Ti jsou, spolu s ním, hlavními postavami Občanské besedy (1884) nebo nově založené Městské knihovny (1889). Od devadesátých let začala Přelouč postihovat zdánlivě banální, později velmi nebezpečná a rychle se šířící epidemie chřipky. Snad její první obětí ve městě se stal právě Jan Dítě. Koncem března 1892 onemocněl, ale rozhodl se, jako mnoho ostatních, nemoc přechodit. Stal se tak vlastně také obětí své odpovědnosti a touhy dobře sloužit v jemu svěřených úřadech. Ke chřipce se přidal zápal plic a Dítě po několika týdnech těžké nemoci umírá. Ještě těsně před smrtí stačil realizovat některé dary místním spolkům.Jeho smrt přinesla nelíčený zármutek do celého města. Lidé dobře tušili, že ztratili člověka, který pro ně a pro město mnoho učinil a který bude v mnoha směrech nenahraditelný. Pohřeb, organizovaný městem, se konal 5. června 1892. Jeho tělo bylo vystaveno na zdobeném katafalku, u kterého stála čestná stráž, smuteční řeč pronesl JUDr. Ladislav Quis. Město také rozhodlo o výstavbě náhrobku, pomníku s Dítětovou bustou v městských sadech (bylo to první sochařské dílo, které zpodobňovalo privátní osobu - člověka ryze místního významu a zásluh, ve městě) a do mnoha místností veřejných budov dalo zhotovit jeho obrazy.

O důležitosti a významu práce městského správce Jana Dítěte netřeba pochybovat, mluví o ní vše, co bylo výše zmíněno. To, co byl ochoten pro svoji obec vykonat a obětovat člověk, který mohl mít podle všeho mnohem vyšší ambice, svědčí o tom, že spravedlivá správa věcí veřejných není prázdným pojmem. A také o tom, že Jan Dítě byl obdivuhodný a charakterní člověk, člověk na svém místě. A to není samozřejmé… Bezprostředně po jeho smrti se na místo městského správce sešlo na 32 žádostí. Vybrán byl Karel Horálek. Ve funkci byl pouze krátce. Po několika měsících odjel do Prahy a po třech dnech byl nalezen mrtev v najatém pokoji hostince “Liverpůl”. Pitva zjistila, že se otrávil. Původně se předpokládalo, že z nešťastné lásky, posléze byl v městské pokladně zjištěn schodek 407 zlatých…

MEZI DALŠÍ PŘELOUČSKÉ RODÁKY PATŘÍ I :

František Filipovský, jehož rodný dům stojí v Přelouči dodnes. Byl nejen vynikajícím hercem, ale především jedním z nejlepších českých dabérů. Svůj hlas propůjčoval například francouzskému herci a komikovi de Funésovi např. ve filmech „o četnících” (ČETNÍK ZE ST. TROPEZ, ČETNÍK A MIMOZEMŠŤANÉ, ČETNÍK V NEW YORKU atd.) Ve velice slavné ruské pohádce MRAZÍK jsme jeho hlas mohli slyšet z úst Baby Jagy (Georgi Millyar). Na jeho počest se každoročně uděluje Cena Františka Filipovského za dabing.