Tak zaprvé, ujasněme se – lidé touží po všem sladkém. A nejvíce po tom nejsladším ...

Mít víru znamená věřit. Ať už v boha či jinou nadpozemskou bytost, nebo jen čistě fakticky věřit něčemu. K víře se upínáme všichni, ať už vědomě či ne. Víra nás provází od počátku věků. Snad od úplného zrození a možná, že jsme měli víru v něco ještě jako neschopný plankton v moři.

Je fakt, že než jsme vylezli a nadechli se, věřili jsme, že se to podaří a třeba to bylo úplně jinak.

V jakési chytré brožurce, kterých mám nyní doma až nad hlavu, jsem se dočetla, že nemá cenu začínat s výchovou u dítěte mladšího jednoho roku. Dítě do roka jedná prý instinktivně. O nějakých schválnostech nemůže být ani řeč. Svého osmiměsíčního syna proto stále nemohu nijak napomínat, kárat či hrozit mu trestem za lumpárnu. Na výchovu je podle odborné literatury ještě brzy. Můj syn si to však nemyslí a čile vychovává on mě.

Po dlouhém období chladu, v čase, kdy příroda a celá krajina spí, následuje období znovuzrození a krásy. Studené sněhové vločky vystřídají zářivé paprsky slunce a lehký, svěží déšť. Všechno se po něm pak tak nádherně třpytí a vzduchem se nese sladká vůně čerstvě rozkvetlých lístků líp nebo třešní. Jaro jako kdyby bez této vůně ani neexistovalo.

Existuje určitý velmi, divný předpoklad, že lidé jsou čestní a hrají férově. Někde v zákoutí vaší mysli, se vám přesto ozývá hlásek, který našeptává a směje se vaši naivitě. Mladí lidé nastupují na vysoké školy s ještě nepokřiveným charakterem, ale ve chvíli, kdy se ocitnou před zkoušejícím, který si je až příliš vědom své moci a postavení…probudí se. Je to velmi hořké probuzení. Titulovaní vyučující na univerzitách jsou si přehnaně jisti tím, že dokážou, jak to jen říct, ovládat osudy jiných.

Co se týče školního vzdělávání, jsem asi tak trochu raritou. Od maturity v roce 2003 jsem studoval celkem 6 různých škol – vyšší odbornou, několik vysokých (soukromé i veřejné) a taky postgraduální studium. Jsem kvůli tomu zapsán i v české knize rekordů. Na co jsem za tu dobu strávenou v různých školách přišel? Speciálně pro Prostorweb.cz jsem sestavil následující výčet mých poznatků:

1) Žádná škola z nikoho inteligenta neudělá

Na světě je spousta věcí se kterými nemusíme až tak úplně souhlasit. Mnohokrát se nám zdá, že život je nespravedlivý, lidé okolo jsou jen blázni a my, ze vzteku, kopeme do každého kamínku, co bezmocně leží na zemi, když se naprosto vyřízení vracíme z práce (školy?) po tak neúspěšném a totálně zpatlaném dni!

To jsme my, lidé. Směsice různorodých názorů, hodnot, cílů, snů... Lišíme se od sebe, každý, nerozdílně.
Zuříme, když něco nejde podle plánu, podle našich představ. Rozčilujeme se nad každou, byť jen malou hloupostí!

Americký spisovatel Elbert Hubbard řekl, že největší chyba, kterou v životě můžeme udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláme. Ruku na srdce, kolikrát nás už strach odsunul na vedlejší kolej a rozhodl ''zastavit vlak''? Proč se mu stále poddáváme? Proč jednoho dne neřekneme dost?

„Samota je dobrá věc, žije-li člověk sám se sebou v míru a má-li co určitého na práci.“ Řekl Johann Wolfgang Goethe. A dokonce ještě řekl, že samota je nejvyšší dobro, nejvyšší dar. Dle mého názoru záleží na situaci a na tom, jak se zrovna cítíme.

Obecně se také říká, že samota je nejlepší vychovatelka moudrosti. Což nepopírám, protože samota nás povětšinou vede k hlubšímu zamyšlení a k rozvinutí, nebo upřesnění svých názorů, cílů... Ze samoty se rodí lidé velikých duší.

Už několik let se vznáším na obláčku svého nádherného leč imaginárního amerického života. Miluju všechny jejich seriály, zbožňuju hodiny angličtiny, filmy bez dabingu, burákové máslo, javorový sirup a všechny další pochutiny, které se za hranice naší milované České republiky ještě nedostaly. Jejich kultura mě natolik fascinuje, že mě už nebaví se jen o ni dočítat v knihách, časopisech, ale chtěla bych žít jejich život a poznat jejich kulturu na vlastní kůži.