Tramvaj mě vyplivne na Olomouckém hlavním nádraží a mým úkolem je dostat se co nejrychleji k okýnku, koupit si lístek za 106 korun českých , obrnit se trpělivostí a běžet na nástupiště č.2, ze kterého pojede můj vlak.
Většinou se všichni rozhodnou, že budou cestovat ve stejný čas jako já a tak započínám lítý boj o místo k sezení. Vzhledem k tomu, že jsem maličká, tak se mi téměř vždycky podaří si sednout.

Běž si najít pořádnou práci! řekl mi starší pán, s nímž jsem právě telefonovala a snažila se mu představit produkt zemního plynu jedné firmy. Na chvíli ve mně zatrnulo. Měl pravdu, není to žádná pořádná práce, což moc dobře vím. Nikdy jsem tohle dělat nechtěla, sama nesnáším situace, kdy mi volají různí lidé ohledně všelijakých pseudovýhodných nabídek. Nemám to ráda a sama to dělám. Po celé čtyři nekonečné měsíce, které jsem marně strávila v evidenci Úřadu práce, mi nebyla nabídnuta žádná pracovní příležitost.

Všechno utrpení, vše špatné, co se děje na tomto světě, má svou příčinu…Nestěžujte si, že život je plný utrpení..., protože je to pravda…Snažte se toto přijmout a již se nebudete trápit…Všechno špatné, co se Vám děje, má svou příčinu. Ta příčina jste Vy..., Vaše ego…, Vaše nekalé a špinavé myšlenky, špatné chování, špatná mluva a jednání… Trápíte se pro hlouposti..., proto, abyste měli dostatek peněz, abyste byli nejlepší v práci a podobně... To vše jsou jen vedlejší věci…,sami si způsobujete utrpení.

Škoda, že jsem se nenarodila dřív. Škoda, že jsem nežila před několika desítkami let. Tenkrát za totáče, za vlády komunistů prý musel pracovat každý. Tak to alespoň říkají ti, kteří v té době žili. Dnes je situace jiná. Dnes pracuje ten, kdo má známosti, nebo ten, kdo se uchází o pracovní pozici, která je stále obsazovaná, žádaná. Práci prodavačky v potravinách či servírky seženete do týdne. S tzv. lepší prací to je horší. Ostatně se vším to je horší.

Někdy se nám život prosmýká mezi prsty, jindy ho máme pevně v rukách.
Je život fér? Určitě jste se mnohokrát ptaly samy sebe nebo někoho z Vašich blízkých na tuto otázku. Někteří řeknou, že život fér není. Rozdané karty hrají proti Vám a Vy se snažíte vyhrát hru jak nejlépe to jde s tím co máte v ruce, někdy je zapotřebí něco obětovat aby Vás život vzal zase do hry jenž nemáte nikdy jistou. Ostatní poví, že život je fér, že jen zkouší naší trpělivost a my mu nemůžeme nikdy ukázat svou slabost, neboť by nás opět srazil do kolen.

Od malička nám naše maminky vtloukaly do hlavy věty typu: ‘‘Máš na víc. Ten pro tebe není dost dobrý. Jsi lepší než oni.‘‘ To vytvořilo všeobecný pocit v nás všech, že máme prostě navíc. Máme na to chtít víc a můžeme si o to zažádat. Nebudeme se přece snižovat jen k něčemu, co je nám volně k dispozici.

Tolik lidí denně umírá…Nejsem zase tak naivní, abych to nevěděla, nebo snad tento fakt přehlížela. Jejich konec může přijít náhle nebo naopak s naším vědomím. Ale kdybychom měli aspoň na výběr…

Mám po maturitě a tento rok jsem se vydala na jazykovou školu, abych se konečně naučila tolik potřebný jazyk jako je angličtina. Jelikož je ve stejném městě, kam jsme dojížděla i na střední školu, jezdím stále stejnou trasu, stejnými dopravními prostředky.

Vymódit se, zamaskovat nedostatky, odhalit výstřih, obléci si co nejkratší minisukni i když mnohdy stačí jen spodní prádlo.
Proč se většina náctiletých slečen rozplývá nad tím když ji spousty jejích mužských „přátel“ chválí její fotky na Facebooku? Otázka je to často kladená, ale v úvodu chci říci, že se mnohdy nejedná jen o slečny jenž chtějí na sebe strhnout pozornost svých „přátel“, tací jsou i někteří kluci. Však zpět ke slečnám.

Sto jedna. Sto jedna není jen dalmatinů. Není to ani v tuto chvíli pouze název jedné třinecké hospody, ale také počet žádostí o práci, které jsem během tří měsíců odeslala. A výsledek? Prozatím žádný, spíše bídný a přebídný než pozitivní. Čím to je? Neperspektivním oborem? Přece jen český jazyk a literatura vystudovaný na filozofické fakultě nemá v našem regionu uplatnění. Nebo snad nedostatkem pracovních míst v regionu?