Tolik lidí denně umírá…Nejsem zase tak naivní, abych to nevěděla, nebo snad tento fakt přehlížela. Jejich konec může přijít náhle nebo naopak s naším vědomím. Ale kdybychom měli aspoň na výběr…
Tolik smrti je kolem nás. Tolik násilí a smutku. Když umře jedinec, lidé pláči. Když zemře více jak tisícovka jedinců. Lidé křičí. Křičí žalem, vztekem a vlastní neschopností cokoliv udělat. Jsme tak malí a nicotní vůči všemu co se kolem nás děje… Není to jen Amerika, či snad Rusko, kde umírají lidé. Ne. V Africe denně pohasíná více jak stovka životů a to jenom na hlad. Kolik lidí umře na silnicích v tuto hodinu? Nemusí to byt jen teroristický útok, aby o život přišla spousta lidí.
Ale pokud se já podívám zpátky, vím naprosto přesně, kdy jsem si já uvědomila, že lidé umírají. Dne 11. Září 2001 jsem seděla v obýváku na gauči a s taťkou jsme sledovali televizi. Hrál nějaký seriál, ale najednou byl přerušen mimořádným zpravodajstvím. Nemohla jsem uvěřit, že by toho někdo byl schopen. Dívala jsem se na obrazovku a připadalo mi, že to přece nemůže být pravda. Že se to prostě nemohlo stát. Je nemyslitelné, aby to byla realita. A přesto uběhlo deset let a lidé na ten den stále vzpomínají. Všichni budou vědět, co pro svět znamenalo to zářijové ráno. Naše generace už ví, co obnáší smrt.
Nic nedokáže v lidech vyvolat víc strachu, bolesti a zoufalství než pohled na náhrobky tisíců lidí. Tehdy a ani teď na ně nepohlížím jako na Američany. Je mi úplně jedno, jaké národnosti byli. Nebo zda to byli letušky, úředníci, hokejisti. Je to jedno. Byli to lidé na, které tam někde na zemi čekal blízký člověk. Člověk, který nyní ví, co by všechno udělat, kdyby jen měl více času. Národnost či povolání. Je to jedno. Na tom přece nezáleží. Svíčka musí hořet pro všechny stejně. I slza, která je prolévána nezná rozdíl. I já plakala. Plakala jsem pro muže a ženy, kteří umřeli, aniž by věděli proč.
Hrdlo se mi stahuje úzkostí, když vidím tu obrovskou fotku muže v hokejovém dresu, jenž se lehce usmívá, a pod ním plápolají desítky plamenů svíček. Přichází další a další lidé se svou tichou modlitbou. Neznali je tak dobře, aby je mohli nazývat přáteli, a přesto se neubrání pláči a smutku. Jen taková chvíle nás upozorní na jednu strašně důležitou věc. Život člověka je nesmírně vzácný…