Od malička nám naše maminky vtloukaly do hlavy věty typu: ‘‘Máš na víc. Ten pro tebe není dost dobrý. Jsi lepší než oni.‘‘ To vytvořilo všeobecný pocit v nás všech, že máme prostě navíc. Máme na to chtít víc a můžeme si o to zažádat. Nebudeme se přece snižovat jen k něčemu, co je nám volně k dispozici.

V dnešním světě je na každém rohu tolik možných inspirací. Ve vztahu nás inspirují odborné knihy o vztazích, kde se rozebírá každý problém. Autoři knih se pak většinou zúčastní talk show, kde svoje názory upřednostňují a radí, co dělat a co ne. Z filmového plátna na nás hledí prototyp dokonalého muže, zpěváci píší neuvěřitelně nádherné texty a zpívají andělským hlasem, že si přejeme doma mít přesně takového muže. Bohužel, realita bývá pravým opakem. Naši partneři nejsou jako ti dokonalý z filmů, neoplývají pouze těmi nejlepšími přednostmi, nemusí mít smysl pro psaní básní a už vůbec nemusí být romantičtí. Přesto tajně toužíme, že jednoho dne přijde ten pravý, ten pan dokonalý. Existuje však takový nebo ho chceme jen proto, abychom si dokázali, že na něj prostě máme? Nestačí nám partner, který nás skutečně miluje, je schopen akceptovat naše já, takové jaké je a podpoří nás, když je potřeba? Jsme schopni akceptovat na oplátku jeho nedostatky?

V našem vzdělání nás podporují rodiče, jak to jen jde a my jim chceme oplatit jejich laskavost a vystudovat podle jejich přání. Ale ty nervy u přijímaček a později u zkoušek. Porovnáváme se s našimi spolužáky, zda jsme jako oni, zda jsme schopni se učit tak rychle a bez problému jako oni. Utěšuje nás, že nejsme nejslabší ve třídě, že jsme nějak zapadli, ale chceme bojovat a dotáhnout to dál než oni. Ach ty ambice! Pro mnohé jsou inspirací naši rodiče. To oni nám kladou na srdce, jak je důležité se učit. Když jim řekneme, že ostatní jsou na tom stejně, opět nás čeká věta: ‘‘Ale ty máš na víc!‘‘ Jediné, co v nás zakotvilo, jsou obavy. Strach, že nakonec nebudeme jako ostatní, strach, že propásneme čas, kdy máme být ti nejlepší, strach, že to nezvládneme a selžeme.

Kam se poděla veškerá skromnost? Soupeříme s ostatními už od dětských let, kdo co má lepšího. V první třídě je to, kdo má lepší tašku či pastelky. Když jsme starší, řeší se převážně, kdo se s kým baví a s kým se bavit nemůžeme, jelikož je to outsider třídy. Následuje, kdo má lepší mobil, lepší oblečení, kdo líp vypadá, kdo už má kluka a v čem jsme vlastně pozadu. V tom spěchu si ani neuvědomíme, jak rychle rosteme a jak nám svět ubíhá před očima, zatímco my se chceme vyrovnat ostatním, v nejlepším případě je převýšit. Uvědomujeme si vůbec v tomto spěchu, co je pro nás skutečně nejlepší? Je nutnost mít v životě vždy jen to nejlepší nebo je takzvaně zdravé si říci: Mám, co jsem chtěl, jsem spokojený!?