Existuje určitý velmi, divný předpoklad, že lidé jsou čestní a hrají férově. Někde v zákoutí vaší mysli, se vám přesto ozývá hlásek, který našeptává a směje se vaši naivitě. Mladí lidé nastupují na vysoké školy s ještě nepokřiveným charakterem, ale ve chvíli, kdy se ocitnou před zkoušejícím, který si je až příliš vědom své moci a postavení…probudí se. Je to velmi hořké probuzení. Titulovaní vyučující na univerzitách jsou si přehnaně jisti tím, že dokážou, jak to jen říct, ovládat osudy jiných. Musí to být úžasný pocit. Jen si to představte. Sedí před vámi někdo, kdo je vám silně nesymtatický, je jedno jak moc danou látku umí, protože ve chvíli, kdy prošel dveřmi a neusmál se, jste se rozhodli. Toto rozhodnutí jste učinili, protože jste ho učinit mohli. A pak, když student odchází s nepořízenou, zaplaví vás neskutečně opojný pocit. Pocit prosté surové moci.
Musím se usmát, když si představím, jak tyto slova čtou, lidé s jiným názorem. Každý má samozřejmě ten svůj. Já mluvím ze své vlastní zkušenosti. Prošla jsem si mnohými situacemi, kdy jsem byla svědkem absolutní nadvlády jednoho nad druhými. Jednou mi bylo řečeno, že kantoři na vysokých školách, by vůbec neměli učit, protože to jsou vědci a ti mají bádat, a ne učit. Já sama studuji na Přírodovědné fakultě, a musím říct, že snad existuje jen pár výjimek, které jsem měla tu čest rozpoznat. Dobrého „vědce“ poznáte hned na první přednášce. Začne totiž učit. Učitel by totiž měl vtáhnout studenta do dané problematiky. Měl by zaujmout jeho pozornost, ale ne na svou vlastní zář, ale na učivo. Je to přece tak prosté. Když jdu na přednášku, mnohdy se těším, co se tam dozvím. Pokud ale vidím docentku, která se na vás sladce usmívá a následně vás dokáže ponížit, takovým způsobem, že se ve vás něco hne. Ztrácíte chuť. A s přibývajícími semestry je to horší a horší.
Abych pravdu řekla, netrápí mě daní titulovaní, to ne. Oni totiž takoví jsou. Potřebují mít ten pocit, že dokáží něco ovládat, asi se tím snaží něco kompenzovat. Víc mě však trápí, jaký to má důsledek na studenty. Jak můžou zkoušející v noci spát s vědomím, že dokázali nejen někoho ponížit, ale taky někoho totálně vyprázdnit. Slovo vyprázdnit jsem použila záměrně, protože se mi to zdá v tuto chvíli velmi příhodné. Studenti mají určité sebevědomí, určitou výplň, ale pokud se dostanou do rukou docentky, která je vyvede z omylu a do očí jim poví, že nestojí za nic. Najednou mají pocit, že žádnou výplň nemají nebo že tato výplň nestojí za nic.
Nebudeme si nic nalhávat, studenti jsou různí. Lajdáci, šprti, šťastlivci a tak bych mohla dále pokračovat. V jednom jsou však všichni stejní, jsou to lidé. Lidé, kteří si budují svou cestu. Tak proč nestačí říct se smutným úsměvem: „Přijď příště, potřebuješ pevnější základy.“ Neměl by se takhle správný kantor chovat? Zkoušet a zároveň podporovat a upevňovat? V hlavě se mi míjejí vzpomínky na mé zkoušky, a zvláště na dvě z nich. Poprvé jsem se setkala s výběrovým řízením. V místnosti nás bylo patnáct a každý procházel určitým procesem. Tahaly se otázky, hromadně se napsala příprava, následně se opravila a dotyčný byl pozván k ústní zkoušce před zraky ostatních. Celý proces proběhl naprosto stejně, až došla řada na jednu dívčinu. Tam se proces naprosto změnil. Nedostala šanci cokoliv namítat a už musela opustit místnosti s nepořízenou. Když se snažila zeptat, co měla v přípravě, i když měla popsané dvě strany, špatně. Nedostalo se jí žádné odpovědi. Výběrové řízení bylo dokončeno. Abych nesypala všechny do jednoho pytle, podělím se ještě o jednu zkušenost ze zkoušky, kdy jsem si myslela, že jsem připravená. Ale vzápětí mě pan docent vyvedl z omylu. Avšak byl na mě tak hodný, že jsem mu to nemohla mít za zlé. Hned si se mnou domluvil další termín a nabídl mi konzultace. Tohle je vzorný příklad učitele. Je to vynikající vědec, a zároveň pedagog, který naučí přesně to, co do života potřebujete. A to být, přísný, ale ne krutý. Být nezaujatý a zároveň spravedlivý. S lítostí musím oznámit, že mnoho takových není, protože v téhle společnosti se ztrácejí v davu mocných. A nám nezbývá než sklopit hlavy, zatnout pěsti a odejít s vědomím, že příště to budeme my, kdo se bude usmívat.