Po dlouhém období chladu, v čase, kdy příroda a celá krajina spí, následuje období znovuzrození a krásy. Studené sněhové vločky vystřídají zářivé paprsky slunce a lehký, svěží déšť. Všechno se po něm pak tak nádherně třpytí a vzduchem se nese sladká vůně čerstvě rozkvetlých lístků líp nebo třešní. Jaro jako kdyby bez této vůně ani neexistovalo.
Velký park, ještě většího města, ukrývá v sobě jeden kouzelný poklad. Dlouhou alej stromů třešní. Toto místo je jediným pravým kouskem přírody, a právě i tím nejnádhernějším. Ledová bílá peřina, která je doposud chránila, je už dávno pryč. Nyní půvabné stromy na sebe upoutávají pozornost svými malinkými růžovými okvětními lístečky, posetými na každé, byť té nejmenší větvičce.
Je to nádherný pohled. A co teprve, když se na stromy spustí déšť, nad korunami leží sluneční paprsky a v pozadí se objeví obrovitánská duha hrající barvami. Připadá mi, jako kdybych se dívala na kolekci sbírky světových malířů. Vůně jen zdobí a přidává na jedinečném, pomíjivém okamžiku. Je to pravá chuť jara, která radostně duši šimrá a maluje úsměv na tváři.
Pro ty, kteří mají vždycky chvilku času, nechají se zlákat, a pak už jen sedí pod stromy, na mokré trávě zdobené růžovými plátky, kde se nechají unášet vlnou jemného jazzu, který zní z protějšího altánu. A když se první jarní vánek obuje do mohutných větví stromů, upadne jich k zemi ještě víc. Obloha pak nad nimi není jen modrá, je i růžová, a najednou mají chuť vzlétnout a milovat celý svět.

Lorelei