A je to tady, blíží se chvíle, kdy už nebude z čeho brát, kdy všechny zásoby jakoby zmizely a svět se zaobalil do jediného výdechu, kterým pouhým v každém momentě této chvíle jsi ještě schopný vydat ze sebe zbytek energie. Všechny tvé motivace mizí za horizontem a Tobě zůstala jediná, o kterou se však nelze téměř ani opřít. Jelikož ona sama se opírá o Tebe. Dokončit to. Mít to za sebou, moci si sednout do trávy a nechat se škádlit motýli. Tahle vidina Tě ale nepovznese nad realitu, nechá Tě se pomalu a opravdově topit ve vlastním nitru, které v tu chvíli nemá sílu na to, aby Tě jakkoli podpořilo. Potřebuješ víc. Zvednout se. Ožít. Stát se sám sebou. Létat. Ale zatím jen zrychleně dýcháš a každý Tvůj nádech s sebou nese obrovské nasazení a námahu. Z Tvého jediného výdechu by si bylo možné myslet, že je tím posledním. Taková je jeho tíha. Ještě Ti ale zbývá tolik, že tušíš, že Ti to tělo neunese. Ani duše. Nemá potravu. Jakoby nyní nemohla čerpat z barevné duhy energie a jedinečnosti, z níž jí vždy dáváš pít. Je hladová a nemá kde smočit ústa.
Tóny. Nápad. Duch. Malují Ti obrázek z té nekonečné doby tajemství, v níž rodí se víly a skřítkové. Nakreslili nebezpečné moře, nevyzpytatelné pouště, hory v jejich přirozené divokosti i zasněžené vrcholky, o jejichž podkladech pod sněhem se raději nemluví. Vybarvili Ti duši po všech barvách a ty se je ani nepokoušíš rozpoznávat. Žlutá se Ti leskne v náladě touhy, oranžová se bije o sílu vůle, zelená rozmlouvá se svědomím a fialová si dala diplomatickou skleničku s tím zbytkem energie, který se již s obrovskou námahou zašil do kouta, aby nemusel ven. Celičká tahle duha jako kdyby Ti přečmárala nápady a jakoby probudila motivaci z jejího líného odpoledního rozjímání. Jakoby jí dala směr a poprosila si o poslušnost. Všechny ty hlasy stoupající vysoko a z nenadání padající zase do údolí se pojí ve slaboučký náčrtek šipky ukazující dopředu a vlnící se směšnou radostí. Zrychlíš. Jaké by to asi bylo poslouchat něco, co Ti tak zatají dech a přitom opravdu nedýchat? A tak se raději ze strachu z ponížení pečlivě hluboce nadechneš a vdechneš dovnitř trochu toho divu roztančených dešťových kapek, které Ti spadly do vlasů. Tvůj výdech je rázem plný odevzdání a síly momentu. Necháš sám sebe spadnout do studny zázraků, mrkneš, přivřeš oči a zapomeneš, že existuje nemožné.