Všichni vysokoškoláci prožívali během svého studia dva rozdílné pocity- euforii a šok. S euforií se setkáme už na samém počátku, kdy se dozvíme, že jsme byli přijati a vydrží nám dost dlouho na to, abychom na ni nezapomněli. Během studia se vlastně vracíme na samý začátek a říkáme si, jak byl náš sen se na tuhle školu dostat a snažíme si ten blažený pocit připomenout, když už nemůžeme ze všech zkoušek. Pravdou je, že po nástupu do prvního ročníku nás čeká nepříjemný šok v podobě všech úkolů, splnění docházky a faktu, co všechno po nás profesoři chtějí.
Z vlastní zkušenosti mohu říct, že mě šok čekal už první den na semináři u jednoho Američana, který nás připravil na skutečnost, že pokud neuděláme jeho předmět, můžeme se studiem rozloučit. Po jeho hodině opravdu mnoho z mých kolegů přemýšlelo nad otázkou, zda jejich volba vysoké školy byla správná. Tak jsme tedy všichni bojovali dva měsíce a každý týden psali nějakou esej, kterou jsme měli za úkol. Postupně se zvyšoval počet slov, blížilo se datum naší prezentace, tedy noční můry všech z nás. Druhá skupina neměla onoho Američana, ale příjemnou paní, která po druhé skupině nepožadovala tolik věcí a spokojila se s minimem, všichni si jí samozřejmě pochvalovali a my jen museli zatnout zuby a psát podle přísných osnov eseje, přičemž my byli jedinou skupinou, která takové instrukce měla. Přiznám se, že jsem chtěla školu skončit, ale šok skončil a euforie se vrátila po prezentaci, kdy jsem překonala samu sebe a pak už šlo vše samo. Zjistila jsem, že sice se po nás chce moc, ale po čase už nám všem přišlo psaní esejů v pořádku a 2000 slov jsme napsali bez problému za den. Když zavzpomínám na říjen, kdy nám dělalo problém napsat shrnutí na 300 slov, nevěděli jsme jak formulovat naše myšlenky, jak vytvářet footnoty a reference, jak všichni měli hrůzu z prezentace a přece jsme to všichni zvládli. Druhá skupina je samo sebou pozadu, mají problémy s pravidly eseje, protože to nikdy nedělali a obrací se na nás, abychom jim pomáhali. Po tomto semestru jsem pochopila, jak jsem vděčná za učitele, kterého jsem zpočátku nemohla vystát. Naučil nás mnoho zásadního a nám se to vyplácí i v ostatních předmětech.
Až během zkouškového mě začala škola naplno bavit a poprvé zažívám pravý studentský život. Šok opět vystřídala euforie, na kterou jsem tak často vzpomínala během zimního semestru, díky níž jsem si chtěla vrátit sílu a chuť do studia. Nevěděla jsem ale, že se vrátí a to s prvním úspěchem- s prvním opravdovým úspěchem. Teď to není ta euforie jako předtím, teď je to pocit štěstí a vlastní pýchy, že jsme zvládli těžkou zkoušku, že jsme zvládli všechny zápočty a hlavně, že nic není nemožné.