Jaké jsou mé životní sny? To je přeci jasné. Chtěla bych se stát novinářkou a světoznámou spisovatelkou, která by psala sloupky do novin, bestsellery a také předlohy k seriálům či dokonce k filmům.

Vím, že to dá asi hodně zabrat, ale jelikož si věřím, vím, že to dokážu. K tomu mi pomáhá motto z filmu Moderní Popelka, ve kterém hraje Hilary Duff – „nedovol, aby tě strach z prohry vyřadil ze hry“ – a něco na tom opravdu bude. Každý by si měl stát za svým snem, ať to stojí, co to stojí. Ale jak daleko jsme pro své životní sny ochotni zajít? Zde máte názornou ukázku, o tom, jak by to podle mě nemělo dopadnout:

Jedna z mých velmi dobrých kamarádek se chtěla děsně prosadit v módě, ale její rodiče byli proti a stáli si za svým názorem, aby po střední škole nastoupila na plzeňskou univerzitu a studovala zde práva. Ale má kamarádka se nedala. Přes rok si potajmu našla práci a našetřila si peníze na školné a na školní pomůcky. Když se blížilo první pololetí čtvrtého ročníku na střední škole, poslala si přihlášku na vysokou školu módy a designu v Plzni. Na jaře toho roku však s psychickou podporou rodičů podstoupila přijímačky na práva. Řekla si, že přijímačky schválně neudělá, i když se na ně musela učit pod dozorem rodičů. Proto test vyplnila formou tipovačky. Jenže k její hrůze zjistila, že je udělala s odřenýma ušima. Ale na práva nastoupit nemohla, jelikož ji mezitím přijali na té škole, na kterou si z celého svého srdce přála nastoupit. Nevěděla však, jak to říct rodičům, nechtěla jim kazit tu radost, že jejich jediná dcera „bude“ právničkou. Na to neměla dostatek kuráže, proto vytvořila takzvané iluze o tom, že ji móda opustila a bude se věnovat právům. Do karet ji hrálo to, že Plzeň, kde se nachází obě vysoké školy, je vzdálená 300 km a protože již dva roky spravovali hlavní a prakticky jedinou cestu Jeseník : Plzeň – a nevypadalo to, že by v nejbližší době byla zastavená oprava kvůli nedostatku financí města Jeseník dokončena – se do Plzně prakticky dopravním prostředkem prostě dostat nedalo a má kamarádka nebyla tolik pod kontrolou. (Již střední školu studovala mimo Jeseník, přesně řečeno v Praze a domů se dostávala jediným způsobem. Autobus ji vždy zastavil u krajnice, kde se pole lemovalo s neopravenou cestou do Jeseníka a byla tedy nucena v každém ročním období chodit domů přes pole.)

A tak má kamarádka v září nastoupila na VŠ módy a designu s rodičovskou domněnkou, že se jejich dcera věnuje právům. Pravdu se dozvěděli až po třech letech studia na promoci, kde při zjištění zůstali stát jako sochy. Když má kamarádka o dva roky později navrhla šaty, na kterých vydělala v New Yorku 10.000.000$, odpustili jí.

Jak daleko byste zašli vy? Také byste riskovali průšvih jako hrom? Já na štěstí mám podporu ze všech stran. Ze strany přátel, mého přítele, ale i rodiny, i když by si moje mamka přála více, abych byla také právničkou, o které jsem též přemýšlela, ale když jsem zjistila, jak jsou práva těžká, opustila jsem od toho, ale má mamka ne. Doufám jen, že nebudu muset vymýšlet plán jak obejít mamku a stále doufám, že mě též podpoří jako ostatní, na kterých mi záleží a já s klidnou hlavou vystuduji VŠ žurnalistiky.

Tak mi prosím držte palce a já je budu na oplátku držet vám. A nezapomeňte, že je jen na nás na jakých základech svou budoucnost postavíme, jelikož jak se říká „každý člověk je svého štěstí strůjcem“.

S pozdravem Bu. :)