Ta chvilka
Kdy rodí se emoce
V kůře mého srdce
Je jako mýlka
V testu ze života
Probouzím se z lítosti
Na nočním stolku zvoní něha
Nejde utišit
A tak na chvíli
Duše do nehybných terčů
Vztekem si zastřílí.

Ta chvilka
Kdy rodí se emoce
Je příjemná
A přece
Zaháním je
Rozbitou dlaní střepů
Někam do temna
Neotvírej
Klepu
Za zády puket
Zvadlých kapek mrazu
Zmizte sladké city na dohled
Strmého srázu.

Ta chvilka
Kdy rodí se emoce
Přestávám být jen číslem
K identifikaci
V grafu do pekla svislém
Srdce tiše zpívá

30. 3. Palác Akropolis, Praha
FOTO ZDE

Sedím, zmožená námahou dne.
Však nevím jak dnešní den dopadne…!
Špinavá, neupravená, třesoucí se zimou.
Ted‘ dokonale vychutnávám si hořkost života pravou!

Bez domova, bez přátel, bez tušení,
jestli tuhle mrazivou noc přežiju.
Avšak s osvobozující pravdou = utekla jsem z domu!

Pozoruji procházející lidi vracející se do svých domů,
jen jedno hřejivé vím:
že nepatřím k těm zbabělcum, co radši mlčí než by řekli pravdu rovnou!

A s otázkou nezodpovězenou,
proč někteří lidé neunesou pravdu přímou usínám…

Sny, touhy, cíle a dokonce i strach. Překvapuje Vás to? Ano, i strach se promítá do snů. Strach z čehokoli. Zaměřme nejdříve se na sny, touhy a cíle. Ty můžeme rozdělit na dvě skupiny. Skupinu splnitelných a skupinku nesplnitelných. Záleží na Vaší vůli uskutečnit je. Tehdy se stává nesplnitelné splnitelným. Jak prosté, že?

Seděla u okna s koleny pod bradou a dívala se na svět, který jí tak ublížil. Nebo si to aspoň myslela. Slzy jí stékaly po tváři a rozmazávaly jí líčidla, bez kterých se nemohla dříve obejít. Teď jí bylo ale jedno jak vypadá. Nezáleželo jí na ničem. Na ničem podstatném. Přála si jen jedno. Aby ten zničující pocit, který drásá její duši na kusy, nadobro zmizel.

Dnes ráno jsem se probudila a uvědomila si, že je to hrozně těžký... Jo, myslíte, co je tak těžký? No přece věřit. Jak mi může někdo říct, věř mi? Hledal bys poklad ve vzdálených zemí, kdyby ti kamarád řekl: věř mi? Já ne. Jsem důvěřivá přespříliš, ale mám bestiální srdce. Srdce lháře, podvodníka a opilce. Jsem dívka a mé srdce je bestiálně bestiální. Hledám jen další malilinkatou příležitost, která by mi pomohla stát se ještě bestiálnější. Proč?

Ve skutečnosti to ale velice zasáhlo sféru mého vnímání. Pohnulo to mými city. Zničilo to mé iluze o svých vrstevnících. A je více než odporné nazývat ty lidi svými vrstevníky, nejraději bych s nimi neměla společnou ani účast v jedné generaci a pořádně jim ublížila, nejspíše ocelovou tyčí o průměru tři centimetry. Celá věc se má takto – procitla jsem, velice tvrdě a krutě.

Pláče stále víc bytostí
V kalužích slz
Se těžko brouzdá
Z vesela a lehkostí
Motýlí duše
Zlomeného lomu paprsků
Jsem karikaturou bez retuše
Na odrhnutém plátně
Krev odplula
Nenávratně
Do háje se životem
Prosil jsem
Vůbec neslyšel
Pláče stále víc bytostí
A Bůh
Prostě nepřišel.

Slzy po tváři ti stékají,
pomalu na zem padají.
Já podám ti kapesník,
tak utři si je ... a neplakej jak poustevník.
Zkus své city přemoct aspoň na chvíli,
vím že tvé srdce ranily.

Je těžké to vysvětlit,
ale jsme tu každý jen na chvíli,
tak mě zkus pochopit,
a najdi své síly.

Tak utři slzy a jdi dál,
já už potom budu stát jen opodál.
Opodál ti budu oporou,
neboj nenechám tě samotnou.

Fzzt! Rupla žárovka
Co včil?
Ni tady, ni v šuplíku,
náhradní nenalézám
Fuck! Co dělati zde budu?
Do tesca koupiti novou zajdu.

V tescu narváno. Co včil?
Prosekat se důchodci,
do regálu elektro věciček.
Vezmu novou žárovku...
Fzzt! Fuck.

V tescu vypadly žárovky.
Tma jak v řiti. Co včil?
Lidi se ušlapávají nazájem.
Ni důchodci, ni tma,
mě od triumfu nezadrží.

Utíkám bez placení,
sekuriťák za mnou. Co včil?
Praštím ho ananasem po hlavě.
Padá v krvi na zem.
Lidi kloužou po mozku.

Přijdu do baráku.