Tentokrát na Edvinovo speciální vyžádání. Pořád se konec zdá blízko. Ale to jediné, čím si můžeme být jistí, je to, že je pořád blíž. Blíž než před dvěma dny, blíž než před minutou. Ten stroj už krvácí. Osten jenž ho protnul je čím dál blíž jeho srdci. Chvěje se, cítím jeho slabost a smrtelné zoufalství. Je to vidět v tisících jeho prázdných očí, v černi jeho milionů žil. Ví, že krvácí. Chci věřit, že vykrvácí brzo. Moc tomu chci věřit...

„Přání je jen první krůček na předlouhé cestě ke splnění snu.“

Mlčky sedíc jako strašpytel na tebe koukám, na onu honosnou bránu. Z téhle strany vypadáš tak pevně, neohroženě, cize. Přesto jakoby tvá obrovská vrata dýchala a proudila jimi stejně jako mnou teplá krev. Není tady ani kliky, tedy zřejmě ani cesty zpět. Ale já je slyším, vzduchem se nese přes bránu jejich smích, jejich nekonečná zvídavost a nevinnost. Jenže ten pocit bezpečí, nedobytného hnízda, kam jsem mohla kdykoli strachy zalézt, teď střídá nejistota, prázdnota, samota a strach ze zdejšího světa, světa za branou.

Než začnu o něčem uvažovat a nad něčím spekulovat, musím nejdřív přiblížit o jaký problém jde. Zrovna problémem bych to nenazvala, ale jiné příhodnější slovo mě v tuto chvíli nenapadá. Myslíte, že platí rčení: "Škola základ života?"
No, když se nad tím tak zamýšlím, napadá mě, že základem života je buňka nebo se taky říká, že "jídlo je základ života", ale škola? Hmm, je to zapeklitá věc, ale my si s ní poradíme.

Neplakej, neboj se,
jsem tu zase s tebou,
objímám tě zase,
snad je to v nás obou.

Proč se trápíš,
tvé ruce se třesou,
pocitům se bráníš,
kde jsou city, kde jsou.

Nehraj si se životem,
já tě mám rád,
snad se zase najdem,
setkáme se mnohokrát.

Bojím se o tebe,
anděli můj jediný,
když jsem pořád bez tebe,
život můj je jiný.

Neplakej, neboj se,
jsem tu zase s tebou,
objímám tě zase,
snad je to v nás obou.

Snad je v nás obou,
ten věčný cit chvění,
jizvy se zas mění
a rány se zas rvou.

Proč nepřestane to pokušení,

Všichni odchází, opouští mě.
Ptám se kdo tady semnou zůstane?
Každý ode mne odchází dál cestou svou,
o chvíli se můj život utopí prázdnotou!
Snažím se být silná, nechci jim bránit.
Jenže je také nechci nechat ode mě odejít!

Všichni odchází, zůstávám sama,
já plus můj prázdný byt který objala
chladivá zima. Už neslyším hlasy ozývající se
v mém domě, mé návštěvy se omezují v ptáčka
na stromě. Samota začíná mi stoupat do hlavy
nač je svět bez lidí a úsměv bez zábavy?
Byt bez nájemníků, rodina bez příslušníků?

Čekal jsi trpělivě příteli
A díval se, jak ztrácím duši
Slepě ji nechal, ať se oddělí
Bůh ví a ďábel jen tuší.

Proč pozdě hladím tvář mámy
To hloupé slovo včas
Nehojí rány
Hluboko v nás.

Čekal jsi trpělivě příteli
Svět je smutný lučištník
Musí a nechce zastřelit
Poslední létavce milování, jež touží žít.

A tahle noc dobíhá
Pomalu k ránu
Podivná je se životem hra
Nevzbudím se, vstanu?

Aby další večer orodoval
Za ztracence pod barem
Z knihy života někdo stránky vytrhal
A tak se chlácholíme, obalem.