Výlet do rakouských Alp nás zavedl do městečka Rotmoos (690m). Až sem jsme cestovali poměrně dlouho. Pět a půl hodinová jízda novým školním autobusem byla náročná, i když klimatizovaná. V autobuse se nedalo moc spát, protože sedačky byly moc nahňahňané na sobě.
Bylo krásné počasí, svítilo sluníčko, obloha byla čistě modrá, kolem nás stály skalnaté vrcholy výšek kolem 1500 metrů. Trošku jsem očekával sníh, jak tomu bylo tenkrát na Tonionu také v červnu, a místo toho všichni vytahovali opalovací krémy. Také jsem se natřel a obalil si hlavu tričkem. O půl jedenácté jsme začali stoupat na vrchol Hochstadl (1919m), což znamenalo překonat převýšení přes 1200 metrů. Výstup měl zabrat celé 4 hodiny.
Stoupání začalo lesními cestičkami, kde byl ještě příjemný chládek. Za přírodním tunelem stromů jsme na sobě opět pocítili pražící sluníčko a začaly se otevírat obzory na vysoké hory. Kde-tu byly vidět zbylé sněhové skvrny, ukryté mezi skálami. Jezírka, která jsme míjeli, byla vyprahlá a tam kde ještě nedávno stékala voda z tajícího se sněhu, bylo vidět pusté skalné koryto. Všude po okolí byly známky po kravských návštěvách. Kam oko dohlédlo, všude rostly vysokohorské květiny.
Asi po dvou hodinách se skupina z autobusu výkonnostně rozdělila a já se připojil ke skupince čtyř lidí. Vody z batohů ubývalo. Tatranky, snickersy a podobné oblatky se daly pít. Velké teplo nás mořilo. Jednou jsme ztratili značku a vzali to zkratkou, přes ty nádherné květiny. Tím jsme se znovu dostali na turistický chodník a postoupili tak na skalnou část vrcholu. Nejdříve jen zlehka, pak se kamení zvětšovalo a na některých místech bylo zapotřebí použít stoupání po čtyřech. Tady jsme si také detailně mohli prohlídnout zbylý sníh. Skály kolem něj byly studenější. Vrcholový kříž byl na dohled.
Konečně jsme se tam dostali. Pořídili jsme pár fotografií a pokračovali ještě kousek dál. Vrchol hory a zápisní kniha stály opodál. Zde jsme se dozvěděli, že na vrcholu je zatím jen jeden člověk z našeho autobusu, který tam už přes půl hodiny čeká. Ten má ale sil, pomyslel jsem si. Výstup nám zabral asi dvě a půl hodiny.
Z kopce jsme pokračovali kousek po stejné trase a u odbočky se naše kroky stočily na Dürradmer, malé městečko pod horami. Cestou po odbočku jsme potkali nejvíce členů naší výpravy. Někteří se už museli otočit, aby stihli v rozumném čase slézt z kopce k autobusu. Cesta dolů měla být časově kratší. Dolů jsem šel se dvěma lidmi, jeden z nich byl ten první na vrcholu a ten druhý byl z těch, ke kterým jsem se přidal. Cestou dolů jsme potkávali hodně krav, všude bylo slyšet bučení a zvonění jejích zvonů. Potoky tam už tekly, nebyly vyprahlé, voda byla průzračná, nenapil jsem se však. Kdoví co ty krávy tam …
Sestupovali jsme opravdu velmi rychle, skoro sprintem, řekl bych. U konce jsem jim už skoro nestíhal. U vesničky Dürradmer jsme odbočili na Rotmoos, kde nás u autobusu čekali řidiči. K nim jsem se dostal až pět minut po mých kolezích, kteří mi ke konci ušli. U autobusu jsme dopili své zásoby a šli si skočit do říčky, která byla opodál. U autobusu jsme nechali boty a šli bosky. Nohy mi děkovaly za uvolnění. Zjistil jsem, že mám asi pět puchýřů. Alpská voda byla opravdu hodně studená. Nicméně bylo tak vedro, že jsme se nahatí narychlo okoupali. Voda mohla mít tak 10 stupňů. Po příchodu k autobusu ty věci, do kterých jsme se oblékli mokří, byly suché. U autobusu jsme ještě čekali dvě a půl hodiny na poslední lidi. Mezitím se spustil hrozný liják s kroupami, kterému jsme se naštěstí vyhnuli. Ostatní to štěstí neměli. Čekat jsme tedy museli v autobuse. Z předpokládaných osm hodin výstupu a sestupu nám prvním to trvalo šest hodin. Autobus vyjel o půl osmé a krátce před půlnocí nás bezpečně dopravil do Brna. Jeli jsme nyní po dálnici s častým výskytem dlouhých tunelů, Vídeň jsme také projeli hladce a bez zdržení.
S výstupem na Hochstadl jsem byl velice spokojený, výlet se vydařil. Sportu zdar!
Ľubomír Mihálik