… TAM …
Vlakem uhánět daleko od lidí,
proher a zklamání.
Odbočit na druhou kolej.
Láska, vřelost, uznání.
Jak jen bych si přála projíždět vysněným údolím..!

Láska je jak chmýří,
které se jen těžko chytá.
Vítr si s ním hraje, cloumá
a ty čekáš,
až zhoupne se ti v náručí…

Cit je otázkou duše.
Proto ptám se sebe sama:
Co cítí, když miluje?
Odpověď nejasná.
Duše je prázdná,
opojným citem nenaplněná…

… A ZPÁTKY …
Temno a chlad.
Jak v prázdné krabici od banánů.
Na sluníčku dozrají.
Ale co má duše..? Dozraje..?
Ptám se…

Běží čas, ale já ho nevnímám.
Stejně jako tlukot svého srdce,
chlad, hlad, bolest.
Necítím nic.
Nic se rovná pocitu prázdna.
Je všude okolo mě.
Tak silné, zničující, bodající…

Paní v černém, kluk s knihou v ruce, zívající dítě.
Lidské životy… jakou mají hloubku?
Ten můj ponořil se na dno.
Jako rybka nemající sílu dále plout…

… Zívající dítě se usmálo.
Radost zavládla v jeho očích.
Do ploutviček i rybce náhle vrátila se síla!
Pochopila?
Snad!
… Touží odrazit se od dna,
necítit prázdno,
volně dýchat… zas a znova…
Napořád!
Zuzka