Dadaismus je umělecký směr moderního umění. Nutno však podotknout, že tomuto modernímu umění je přes sto let. Pokud budeme bazírovat na datech, tak lze dadaismus přibližně ohraničit mezi léty 1905-1920. Dadaismus je extrémní reakcí na dění ve světě, na šílenství které způsobila první světová válka. Tento umělecký proud do sebe pojmul absurdní smích nad zříceninami měst a lidských charakterů. Výsměch však není jediný cíl. Nastavuje pokřivené zrcadlo společnosti a tento obraz je maximálně vyhrocen. Dada skoncovalo se vznešeností. Zabývá se obyčejnými věcmi (má velmi blízko v této otázce k zen budhismu a taoismu). Pro dadaisty je hnusné stejně důležité jako krásné.
Kolébkou dada se stal Curych. Švýcarsko, díky své neutralitě, stálo mimo válečné běsnění, a tak se stalou útočištěm umělcům, kteří s válkou nesouhlasili. Curych se tedy na krátký čas stal domovem spoustě lidí různých ras, náboženství i vyznání. Spojovalo je dezertérství a vůle přežít. Mezi uprchlíky byl Hugo Ball, Emmy Henningsová, Hans Arp a Tristan Tzara. Právě Hugo Ball se svou přítelkyní a pozdější ženou Emmy se stal zakladatelem dadaismu, když v hospodě Meireiotevřel kabaret Voltair.
Již prvního představení se zúčastnil Tristan Tzara . Tento rumunský básník k odvodové komisi jako překážku odchodu na frontu přinesl své básně. Byl uznán dementním. Právě Tzara bývá označován jako zakladatele dadaismu. Traduje se však, že název dada vznikl nad slovníkem pomocí kapátka. Kapka vypuštěná z kapátka se rozprskla nad francouzským slovem "dada", což znamená koníček. Ta ruka třímající kapátko patřila Tzarovi. Ovšem s dalším vysvětlením vzniku slova dada přichází Hans Arp. Tvrdí, že k tomu došlo v jedné kavárně, když se udeřil brioškou do krku, tak Tzara vyslovil toto slovo. Jeho dvanác dědí je mu prý svědkem. Jen podotýkám, že Hans Arp dvanáct dětí samozřejmě neměl. Hans Arp byl malíř, sochař a básník, dokonce i přítel Ludvíka Kundery. Představení se v kabaretu Voltair konalo každý večer. Na programu byli něměčtí, ruští a francouzští básníci (docela paradox na pozadí války). Z hudby zní francouzští a ruští autoří, futuristická hudba, balalajková a cikánská muzika. Dada mělo i vážnější tón. Emmy Henningsová vystupovala s bíle nalíčenou tváří a písní Tak umírám. Představení kabaretu bylo velmi experimentální, živelné, šílené a spontánní. Po půl roce dochází k únavě, takže dadaismus Curych opouští.
Po válce se dadaismus na nějaký čas usídlil v Berlíně. Oproti anarchistickému dada v Curychu, je politicky uvědomnělé a revoluční. Berlínští dadaisté přicházejí s novými způsoby ztvárnění, například koláž, fotomontáž, grafická poezie, automatická poezie a vizuální poezie. Dadaisté jsou antimilitantní a protihitlerovští. Při jedné výstavě se nad diváky vznášel vepř navlečený do pruské uniformy. Vše má včas končit, a tak i dada putuje dál.
Další štací byl Kolín nad Rýnem. Kolín byl okupován. Výraznou postavou byl surrealista a dadaista Max Ernst. Zajímavé je, že Max Erns tvořil dadaistické obrazy ještě dříve, než samotné dada vzniklo. Tristan Tzara to vytvořil šalamounsky a nazval Ernstovy obrazy předdadaistické. V Kolíně nad Rýnem byla uspořádána velká dadaistická výstava. Představte si výstavu na kterou se jde zkrze pánské záchody. U vchodu vás vítá malá holčička oblečená jako jeptiška, recitující obscénní básně. Jako exponát můžete vidět obří akvárium napuštěné červenou barvou jako krev. Na dně jsou dvě ženské paže a budík. Na hladině plave chomáč vlasů. S výstavou to dopadlo (ne)slavně. Anglická okupační moc ji zakázala, jelikož dadaismus považovala za větší nebezpečí než komunismus. Max Ernst uprchl do Paříže, kam ho následoval i Hans Arp.
Další baštou dada se stal Hannover. V Hannoveru působila jediná dadaistická skupina čítajícího jednoho člena. Tímto členem byl Kurt Schwitters. Skupina nesla název Mertz. Kurt Schwitters si slovo mertz oblíbil natolik, že skládal mertzbásně, tvořil mertzkoláže i mertzplastiky. Sběrem různých předmětů (odpadků) skládal koláže a asambláže. Zpravidla malých rozměrů. Druhým stupněm jeho tvorby byla mertzstavba. Do rozbořeného domu vystavěl nový dům. Do stěn včleňoval jakési jeskyně, sluje. V tomto domě sám bydlel. Před nastupujícím nacismem se ukrýval na venkově. Po válce našel svůj dům v troskách. Na žádost norského muzea začal stavět další mertzdům v Norsku. Tento dům nešťastnou náhodou shořel. Na další výzvu odjel postavit další dům do Ameriky. Stavbu již nedokončil. Zemřel.
Posledním městem kde mělo dada rozvlnit ovzduší byla Paříž. Tristan Tzara přijel do Paříže v roce 1920. Paříž byla živnou půdou umělců. Paříž milovala skandály a vzrušení. Dadaismus zde zažil velkolepou sezónu. Dada se zde ukázalo ze své experimentální, hravé a apolitické stany. Vrcholem se stala dadaistická výstava. Tzara pro tuto příležitost složil vazelínovou symfonii. Během této skladby si umělci stříhali vlasy a potízali se vazelínou, kterou házeli i do publika. Pařížské obecenstvo však bylo připraveno a opětovalo palbu vajíčky a rajčaty. Součástí výstavy byl i balet Dnes se nehraje, což byla parodie na klasický ruský balet. Hlavní postava vystupovala zcela nahá. Scénu navrhl Francis Picabio. Ten do scény zakomponoval obrovské množství světel namířených do hlediště, které se pravidelně rozsvěcovalo a diváci z nahého účinkujícího moc neměli.
Dadaismus vždy přesně vycítil kdy je čas odejít. V Paříži tedy kroky dadaismu končí a postupně směřují jiným směrem. Stává se surrealismem.