Ráno slunce za obzorem pohladí ztemnělé hory v mlžném oparu,
Zbloudilí básníci uchopí citeru a zpívají o kráse naší země..
Hejno ptačích křídel rozčeří mořskou hladinu,
Unavená milenka spěchá po ránu, u srdce držíce spanilou kalinu...
V poledne slunce ozdobí korunou nebe,
Každý si svoji lásku v srdci vede...
Večer, když slunce zavírá unavená víčka,
rozžehne se v okénkách svíčka, která dává naději všem duším ztemnělým..
šeptající své trápení můram noci, ony tuší,že jejich osud milý nebyl,
že každý ve svém životě aspoň jednou chybil..
V noci, když jemná melodie rozezní srdce milenců,
hvězdy dávají naděje a jemně postrčí do našich snů..
Utichne ptáků hlas, jen sova houká v dáli,
utichl i pšeničný klas a hladový vlk za křovím kouká na velké oko měsíce,
jenž jemným stříbrem proplétá naše životy a skládá v našem srdci rým..
Až utichne poslední volání žab a netopýr svým křídlem pohladí sametovou tmu,
útěchu a pochopení snad ve svých snech naleznu......