„A potom se svět otřásl. Z nebe počal padat oheň a lidé padali na kolena, plazili se v prachu a křičeli v nekončící agónii strachu z toho, co mělo následovat. Ti dva je pozorovali. Byli naprosto zticha a drželi se za ruce. Zbyl jenom smutek. A láska. Naposledy se nahnul a políbil ji. Svět detonoval a …“

„Šéfe!“ přerušil někdo šéfa.
Šéf ztratil nit. Zamžikal směšně malýma očima. Chvilku se rozhlížel a hledal narušitele. Pak ho našel.
„Mattechio, co sakra chceš?“ zařval směrem k malému chlapci se špičatou tváří a žlutými vlasy.
Mattechio se tvářil velice znuděně.
„Šéfe, ta vaše pohádka stojí úplně za hovno,“ protáhl.
Ostatní děti ve skupince souhlasně přikyvovaly. Ozývala se slova jako „nasrat“, „kýč“ a „píčovina“.
„Cože!? Moje pohádka?! Já … “
Šéf koktal a to těžce. Mattechio vstal a promnul si pravé oko levým zápěstím.
„Du dovnitř,“ pronesl někam nad šéfovu hlavu (šéf seděl. Na turka, úplně v prdeli). „Stejně bude pršet.“
Potom začal Mattechio odcházet. Ostatní děti vstaly a taky začaly odcházet. Když odešly čárka vstal i šéf a zamířil rovnou ke mně. Kroutil při tom hlavou. Byl zklamaný, chudák.
„Zasraní nevděčníci!“ oznámil mi.
Pokrčil jsem rameny.
Celá loď se najednou prudce zhoupla; po nebi plula cínově šedá mračna (to jsem někde četl, nevím, jakou barvu má cín), někde nad náma zahřmělo.
Šéfovi začaly rudnout oči. Jednou nebo dvakrát vzlyknul. Odvrátil jsem pohled, něco zabručel (klid, vole, to bude dobrý) a opřel se lokty o zábradlí. Chvilku jsem pozoroval hladinu, která se pohybovala čím dál tím víc, plivnul jsem do ní a otočil se zpátky na šéfa.
Ten už plakal. Doopravdy plakal. Těžké slzy smutku se mu koulely po tvářích. Některé se zastavily v dlouho pěstovaném plnovousu (fakt dlouho, šéfovi vousy moc nerostly), jiné pokračovaly dál, připojovaly se k prvním dešťovým kapkám a padaly na palubu – to zní blbě – padaly na dřevěnou palubu.
„Měli bysme jít dovnitř, šéfe,“ řekl jsem. Řekl jsem to hrozně citlivě. Nechtěl jsem, aby mi zmoknul můj nový tmavě rudý cylindr.
„Hmm,“ zakňučel.
„Mohli bychom se stavit u profesora. Řekne vám výsledky testů, třeba vás to rozveselí.“
O tom jsem pochyboval, ale profesor by mohl vědět, co s ním. Byl to psycholog, že jo.
„Hmm,“ zakňučel.
„Chcete pomoct?“ zeptal jsem se, když se nehýbal. Byl to šéf, byl to kapitán, chlebodárce, boss, táta, král. Všichni kapitáni musí mít dřevěnou nohu, a protože šéf chtěl být velkej kapitán, měl dřevěný obě. A jelikož nebyl kapitán dlouho, neuměl s tím ještě moc chodit. A teď byl rozrušenej a paluba se hýbala víc a víc, k tomu byla mokrá.
„Hmm,“ zakňučel.
Chytl jsem ho pod paží.
„Hmm!“ zakňučel výhružně, vytrhnul se mi a začal klopýtat směrem ke kajutám. Pokrčil jsem rameny, vrazil ruce zpět do kapes a vydal se za ním.
Profesor otevřel dveře po třech zaklepáních.
„Ste tu chyběli!“ měřil si nás znechuceně. Potom rukou pokynul, abychom šli dál a my jsme šli dál.
Posadil jsem se do křesla (modrého), šéf si lehnul na pohovku (modrou) a profesor si sednul na skákací balón (žlutý) co má rovnat záda
-Dobrý den, jsem Chuck Norris a nosím kosmodisk
Zvednul ruce nad hlavu a promnul si prsty až to zapraskalo
-od tý doby, co jsem si zkurvil záda na total gymu
Začal pohybovat zadkem a já se podíval jinam.
Když po pěti minutách skončil, zeptal se:
„Chlapi, co po mě, do čorta, chcetě?“
„Výsledky,“ řekl jsem a pokynul hlavou směrem k šéfovi.
„Ty testy, ja?“
Podíval jsem se na něj. Trochu zplihlých šedých vlasů kolem dokola velké a vrásčité pleše alá Hejma po dvaceti letech.
„Poslyšte, profesore, vy jste Polák, Němec nebo co?“
„Naai, proč?“
„Egypťan?“
„Podívejtě, chcetě znát ty výsledky nebo ne!?“ utnul to profesor.
„Hmm,“ zakňučel šéf.
„Very good,“ řekl profesor a chvilku mě ještě sledoval. Potom doskákal ke stolu a vzal z něj nějaké papíry. Začal v nich číst a něco si při tom mumlal.
„Vy stě tyn šéf?“ zeptal se kapitána.
„Hmm,“ zakňučel šéf.
Profesor odskákal ke skříni, vytáhnul z ní krabici, z té vytáhl obrázek (malá mořská víla, docela kost), doskákal k pohovce s šéfem a natáhnul ruku. Šéf si obrázek vzal, prohlídnul si ho a položil si ho na břicho. Profesor zatím odskákal zpět k papírům na stole.
„Vemymy to od začotku,“ vzal to profesor od začátku.
„Takže ke krvi, nó, je to dost zlé. Takže, polakisurie doprovázená dysurií a pruritem v oblasti ohanbí. Dále abúzus cuket, vedoucí pravděpodobně k progredující flatulenci, a to tak fest, že vede k tremoru a následné anosmii. Taky torticollis.“
Šéf se ke mě otočil.
„O čem to ten šašek mluví?“
Pokrčil jsem rameny. Jak to mám sakra vědět?
„A fčíl ty psychoteste,“ nedal se profesor.
„Ani tu nejni žódný zázrak. Tož předně extrémní iritabilita, ta vadí hodně. Pak psychotická reminiscence na minulý víkend a obsedantní myšlenky. Vzpominotě jak ste mi vyprávěl o tej školce a řeťazech. Taky atefobie, ale kdo by se dneska nebál, což.“
Šéf se posadil.
„Ten sráč nám kazí příběh, sejmi ho!“ zavolal na mě.
„Tak tyn už je tež v koncách,“ podíval se na mě profesor.
„I s tým svojim klobůkom,“ dodal a já se jenom trochu zamračil.
„Progredující histriónství, astenie a Dhatův syndrom!“ vypálil na mě.
Pokrčil jsem rameny. Co jinýho!?