David měl schůzku s nakladatelem sjednanou na dvě hodiny odpoledne. Byl příliš nervózní na to, aby mohl klidně spát a probudil se snad už v pět. Chvíli se ještě převaloval v posteli, a když konečně dospěl k závěru, že už nemá šanci znovu usnout, vstal a šel si udělat kafe. Otevřel ledničku a pokusil se přesvědčit sám sebe, že má chuť k jídlu. Neměl. Přešel k oknu a popíjel horkou kávu. Na parapetu byl balíček cigaret, tak si jednu vzal a zapálil si. Potáhnul, konec cigarety se rozzářil a David uviděl svůj obličej vyvedený v oranžových odstínech na skle okna. Nádhera, řekl si. Vypadám jako špatná karikatura prokletého básníka. Dvoudenní strniště, kruhy pod zarudlýma očima, vlasy trčící na všechny strany. Asi by to chtělo hodit se trochu do gala, než půjdu odpoledne za panem Deanem.
Když dokouřil, šel do koupelny a snažil se to spravit tak, aby na něj ta ženská z recepce v nakladatelství nezavolala policii, hned když vstoupí. Dal si dlouhou koupel, pečlivě se oholil a dokonce se učesal, to chtělo pořádnou dávku odhodlání. Ve vaně přemýšlel o své kariéře, lépe řečeno se snažil určit okamžik, kdy se to všechno tak strašně rychle pokazilo. Začínal od ničeho. Podařilo se mu napsat pár trháků. Cítil se jako opravdu dobrý spisovatel. Pak napsal ten omyl, který mu vysloužil špatnou kritiku. Cítil se jako opravdu hodně podvedený spisovatel. Začal trochu pít – tím to asi začalo – a to co psal dostávalo pomalu a jistě literární hodnotu dětského slabikáře. Tímhle způsobem se propracoval až sem..., ale nehodlal se vzdát. To, co napsal naposledy bylo opravdu velké, věděl to. Tohle bylo sakra Dílo - přesně takhle o tom přemýšlel, s velkým D na začátku. Dean si z toho určitě sednul na zadek, to je ostatně důvod, proč si ho dneska pozval. Ta kniha měla sdělení, hloubku, dotýkala se přímo duše člověka. Hm, pomyslel si, to ujde, mohl bych to možná napsat do prologu. Musel se zachechtat; najednou mu totiž bylo úplně perfektně, celá ta trapná ranní nervozita odezněla. Byl si jistý – ne, byl absolutně přesvědčený, že právě nastává jeho comeback. Pan Spisovatel David znovu na scéně, těšte se.
Asi v jednu vyšel z bytu a cestou k autu si vychutnával krásné počasí. Normálně by bylo horko, ale trochu foukal vítr, který člověka příjemně zchladil. Nastoupil do svého neuvěřitelně starého, ale překvapivě odolného Forda a vyrazil. V rádiu hráli rockové hity, dobrá hudba. Měla v sobě sílu, ne jako dneska. Za půl hodiny dorazil k budově nakladatelství. Recepční se na něj podívala, usmála se a poslala ho ke kanceláři pana Deana. David se posadil do křesla a čekal, až si ho pozvou dovnitř. Na stěně naproti němu bylo obrovské zrcadlo a on musel uznat, že mu to dneska sluší. Vzal si svůj oblek, aby vypadal formálně, ale kravatu nechal doma a horní dva knoflíčky u košile nechal rozepnuté, aby to s tou formálností nepřehnal. Konečně přišla jeho chvíle, dveře se otevřely, místnost za nimi opustili nějací lidé. Dean mu pokynul, ať vstoupí. David nasadil nejpřátelštější úsměv, který zvládnul a vstoupil.
Nemusel nic říkat. Způsob, jakým se na Davida díval, to všechno vysvětlil dávno předtím, než ho stačil odmítnout slovy.
"Hele, Deane, to si snad ze mně děláte legraci, ne? Vždyť to musí být to nejlepší, co jste za poslední tři roky četl!"
"Podívej se, budu k tobě upřímný. Máš to za sebou, Davide. Byl jsi fakt dobrej, to musím uznat, ale je to pryč. Nejsi žádný Fénix, aby ses nám tady zrodil z vlastního popela..."
"Vždyť tahle věc má hloubku, dotýká se přímo duše člověka...". Vzpomněl si na všechno, co ho napadalo při ranní koupeli.
"S těmahle kecama na mně nechoď, od toho jsem tady já. Ta kniha... vypadá jako krásně ozdobený dárek..., myslíš si, že v něm je něco moc cenného, ale když strhneš všechny ozdoby a balicí papír, zjistíš, že to je blbá prázdná kartónová krabice. Nic v ní není, žádný obsah. Jsou to povrchní výlevy uražené duše hozené na papír. Neberu to."
"Špatně jsi to pochopil..." Muselo mu přestat bít srdce, jinak si nedovedl vysvětlit to prázdno, které cítil v hrudníku. V teple kanceláře se potil, ale uvnitř mu byla zima. Zase se cítil podvedený. V hlavě mu znělo pořád dokola proč-mi-tohle-dělají-proč-mi-tohle-dělají-proč-mi...
Jejich rozhovor skončil rychle. Ani nebylo o čem mluvit. Prostě ho poslali k čertu, sbohem pane, rádi jsme vás pozvali, už vás nikdy nechceme vidět. Když procházel kolem recepční, znovu se na něj usmála, ale když si ji změřil pohledem, málem ucukla. Cestou domů si rádio nepouštěl. Udělal si jednu zastávku, koupil si něco k pití. Spoustu něčeho k pití.
Seděl na podlaze v obýváků, s otevřenou lahví nějakého pančovaného patoku po pravé ruce. Rolety měl stažené a v místnosti by byla naprostá tma, nebýt malé lampičku v rohu. Hloubku, říkal si, on v tom neviděl dostatečnou hloubku...prázdná krabice, povrchní výlevy...co si ten parchant o sobě sakra myslí? Zničil mu život. Rozlámal ho na kusy a pohřbil někam do bláta. A já jsem do toho dál úplně všechno, vepsal jsem tam mně samotného. Teď už není nic, neexistuje vůbec nic, není možnost jak to zvládnout. Kámo, z tohohle se už nevyhrabeš. To říkávali jako malé děti. Otevřel další balíček a zapálil si další cigaretu. Sledoval kouř, který se lenivě vznášel vzhůru. Kámo, tak z tohohle se už opravdu nevyhrabu. Konečná. Teď se skutečně cítil jako kus kartónu, ořezaný do podoby člověka. Podíval se přímo do chabého světla lampičky a dostal nápad. Odevzdaně se usmál. Poslední pokus. Neodvolatelně poslední pokus dostat ze sebe něco, co je ohromí. Co je donutí zírat. Však oni mu ještě zatleskají. Našel svůj zápisník. Vytrhnul z něj list papíru a na něj napsal: Pro pana Deana. Připsal taky adresu. Z koupelny si přinesl žiletku. Vychutnal si zbytek cigarety, loknul si z lahve. Podíval se na zápisník, přikývnul, udělal si hluboký zářez na levém zápěstí a začal psát. Nikdy se mu nepsalo tak lehce jako teď.
Pan Dean o Davidovi tři dny vůbec nic neslyšel. Vlastně to bylo dobře. Přesto mu ho ale bylo trochu líto, býval třída. Právě si pročítal rukopis od nějakého beznadějného pisálka, když u něj někdo zaklepal na dveře. Na jeho pozvání nikdo nečekal a dveře se otevřely. Do kanceláře vstoupili dva uniformovaní policisté. Vůbec ho nenapadalo, co by s ním mohla mít do činění policie. Možná nějaká pokuta za parkování.
"Co pro vás mohu udělat, pánové?"
"Přišli jsme vám oznámit, že David Mears spáchal včera v noci sebevraždu. Normálně bychom vás s tím vůbec neotravovali, on je to totiž úplně jasný případ, ale on vám zanechal tohle.."
Dean s překvapením hleděl na sešit, který mu podával jeden z policistů. Davidova smrt ho šokovala. Nebyli sice blízcí přátelé, v podstatě ani přátelé, ale byl to člověk, kterého znal a tak ho jeho sebevražda rozrušila.
"Co s tím mám jako dělat?", zeptal se policistů. Zaraženě zíral na zápisník.
"Co já vím, asi přečíst...my už půjdem, sbohem."
Odešli a Dean zůstal s Davidovým odkazem úplně sám. Všimnul si malé skvrnky krve na pravém dolní rohu obalu. Ježíšikriste, tak to mě podrž. Vytáhnul ze šuplíku ve stolu láhev whisky a nalil si. Pustil se do čtení.
Když skončil, láhev byla skoro prázdná. To ale nezabránilo tomu, že když ten zápisník zavíral, neovladatelně se mu třásly ruce. Jak to David říkal tehdy během jejich rozhovoru? Dotknout se přímo něčí duše, nějak takhle. Podařilo se mu to. Dean si otíral slzy a uznal, že David dosáhnul toho, o co jen letmo zavadili mnozí předním. Dosáhnul hloubky.