Po chvilce nad knížkou usnu, po ranním probuzení v šest hodin s tím, že jsem šla spát po půlnoci, jsem cítila, že to dneska ještě nejspíš nestačí. Opřené o opocené okýnko mi občas klesne hlava tak, že narazím do jakéhosi háku, který je na něm připevněn, aby se s ním dalo manipulovat. Celkem to bolí a já za chvilku začnu přemýšlet o tom, jestli se mi už nedělá boule. Ta představa mi nijak neimponuje, a proto se raději probudím a rozespale se dám do pozorování krajiny. Přijíždíme do Dillí a první, co vidím, je jedno hrozné místo, které mi už minule vstoupilo do paměti jako jedna ze stinných stránek Indie. Je jím skládka, velká tak, že si chvíli myslíte, že míjíte jakési pohoří o cca sedmi průměrně velkých horách, nepřeháním. Tam se vyváží veškerý odpad z Dillí, kolem to smrdí nejrůznějšími příchutěmi a na vrcholcích těchhle prazvláštních hor se prochází krávy. Prý hledají, co by schlamstly, to říkal minule naprosto vážně Martin. Nad touhle hrozivou podívanou létají sem tam, většinou v celkem pravidelném rytmu a dokola, jacísi obrovští ptáci a moc ani nemávají křídly, jen tak plachtí, jako kdyby něco větřili. Tak tohle je začátek Dillí, podle mě naprosto srdcervoucí, tady to ale nikomu nepřipadá.
Mineme tohle prokleté místo, ještě asi půl hodiny sleduju útržky hlavního města téhle obrovské země a už jsme tu. Autobus nás vyklopí kdesi v centru, kde přesně ale jsme, ani Guru sám neví, což mě nijak nepřekvapuje. Nechám ho domluvit nám cestu jedním z Tuk tuků, které postávají všude kolem a je jich tu jako mravenců. V každém z nich sedí chlápek v čemsi šedém, z čehož po chvilce vypozoruji, že se nejspíš jedná o cosi jako uniformu, a větří, koho by si odchytil k vydělání pár těch peněz. Guru někam zmizí a já tam zase stojím uprostřed chodníku se sklopenýma očima, čas od času odmítající návrhy všeho druhu. Jeden Ind mi strčí pod nos jakési porcelánové slony, že jsou prej jen za padesát rupií, další ukazuje na svůj Tuk tuk a ptá se, kam chci svézt, jiný projde okolo se svým nenápadným „what are you doing?“ a já radši ani neodpovídám. Dost si přeju, aby už tady byl a mohli jsme nasednout a jet prostě třeba kamkoli, hlavně nestát tady takhle sama a …