A pak jsme si začaly povídat. Věřte nevěřte, trvalo to něco málo přes hodinu a byl to jeden z nejkrásnějších rozhovorů mého života. Troufám si říct, že na něj nikdy nezapomenu. Celý byl v panjábštině a já s těmi svými několika slovy, které mě Guru pilně učil celou cestu do Kašmíru a zpět, stvořila zázrak. Byla to hra o všem a s ničím, smály jsme se, držely se za ruce, trochu se i praly (má pěknou sílu!) a žily jenom tím momentem. Nikdo ho nemohl rozbít. Tak pevný v kramflecích byl. Dala mi kus svého srdce a já ani vteřinu neváhala směnit kus toho svého. Mluvily jsme o Gurovo vízu, o tom, že se pro ní brzy vrátíme, že miluju, jak dobré dělá čapátí, že se mi bude stýskat, že Pami a Pinkie mají krásné děti, které budu doma postrádat, že si s Gurem doma uděláme malý chrám, abychom se mohli každý den modlit k babajímu, že, že a že. Pak jsem plná lásky nasála poslední doušek skvělého čaje a vyslovila všechny čtyři možnosti, jak v Indii uctivě poděkovat. Jedna je panjábštinou, další hindštinou a poslední dvě jsou děkuji muslimské. Meharbani, danjavad, šukrija a šukráno. Darovala mi nejenom úsměv, ale radost v jejích očích se proměnila v nepatrné slzy, které mi v tu chvíli řekly vše. Sešly jsme spolu dolů, ona nesla tác s mojí zbylou snídaní, já měla plné ruce různých věcí, které nezbytně potřebuji jako výbavu, když se vždycky v půlce noci přemisťuji ze svého horkého a opoceného pokoje na rooftop. Těmi jsou: repelent, jinak by mě sežrali, deka, jinak bych ležela přímo v tom hustém indickém prachu, přikrývka, jinak bych neusnula (může být třeba sto stupňů, ale já nemůžu spát bez přikrytí!) a telefon, jinak bych při tom svém nočním cestování neviděla na cestu.