Po malé prohlídce chrámu, kdy mi Guru odhalí ještě pár zákoutí, o nichž jsem neměla ani ponětí, se s radostným Jackem blížíme k domovu. Je nám spolu strašně pěkně, slunce pálí a žhaví každičký kamínek na štěrkové cestě před námi. Je teprve osm hodin, Guru se dnes skutečně překonal. To asi proto, že pochopil, že to vízum vážně není jen tak záležitost ála hala bala. Doma si dá sprchu, vypije čaj, schramstne pár sušenek, při čemž všem neúnavně přijímá hovory snad z celého světa a tohle celé mu zabere hodinu a čtvrt, než za mnou je schopný přijít na střechu, kde píšu a říct: „Honey, get ready, Deepak is going for us on his bike. He will be here after 20 minutes.“ Jeho after twenty minutes me uklidní, už už jsem se chtěla zvedat k odchodu. Ale to je teď více než zbytečné, protože z dvaceti minut bude hodina, aniž by se člověk stačil nadechnout. Deepak však překvapí svojí neopakovatelnou dochvilností a za půl hodiny nedočkavě troubí u vrat. Mrknu na něj ze střechy a musím říct, že mu to dost sekne. Vypadá skoro jako nějaký evropský úředník, který se sice ráno moc neupravil, ale má přece takový ten přirozený šmrnc, na který se občas rád spolehne. Seběhnu dolů, upletu si ze svých teď už zase úplně světloučkých vlasů cop a obléknu si panjábský suit. Když jsem sem jela, obarvila jsem si vlasy na hnědo, protože jsem chtěla snížit svoji sledovanost, kterou minule dle mého názoru poměrně vysoce ovlivňovala právě jinakost mých vlasů. Nejenom, že jsem teď ale vypozorovala, že tomu asi tak nebude jen kvůli vlasům (a to se snažím i opalovat, aby nebylo poznat, že jsem běloška!), ale sluníčko si tady umí tak hrát s barvami, že jsem se ani nenadechla a už je ze mě zase ryzí blondýna. Guru vypadá jako kdyby cop nikdy neviděl a vtipně to komentuje. Vidím, jak je napjatý, a tak ho pobízím, ať už konečně jedeme.
Deepak mohl nakonec vlastně stejně přijet za hodinu, jelikož Guru se zkrátka neumí vypravit rychleji, než jako šnečí rodina, která se stěhuje s celou svojí bagáží někam za roh domu. Jedeme autobusem, tak jsem rozhodla, když se mě ptal, jestli tak a nebo autem. Vím, že autem je to mnohem dražší a, i když byste možná mysleli na pohodlí v chládku klimatizace, jako správná holka do nepohody volím jednoznačně autobus a vím, že to ocení. Jako poslední věc před odjezdem přeparkovává svoje auto, a když se uprostřed zahrady otáčí, stáhne okýnko a křikne na mě: „Love, let´s go by car!“ Zaťukám si na čelo a jemně se pousměju, čímž mu dávám jasně najevo, co si myslím o jeho neustále se měnících nápadech a návrzích. Pochopí, zaparkuje, vystoupí, nenápadně se o mě otře, oba věnujeme deset posledních vteřin obejmutí mamaji, a pozdravení Mandeep. Ta mi ještě před minutou nabízela horké mléko a breakfast. Nevadí přece, že už jsme dávno na odchodu a že by nám to zabralo další hodinu, ne?