Jaké to je být v Indii domorodcem cestovatelem - 7. Jaké to je naskakovat do kolem-projíždějícího autobusu

Když sedíme všichni tři konečně na motorce a já si k sobě tisknu Gurův batoh, kde je to nejdůležitější, co dnes potřebujeme, a to potvrzení o žádosti o vízum, na základě něhož nám ho jedině vydají, přijde Mandeep ještě na chvilku blíž, vezme moji ruku do svých dlaní, pevně ji stiskne a nakonec políbí. Už mě to nepřekvapuje, ale zase mnou projede takový ten zvláštní pocit nadpřirozena. Nestihnu ani zareagovat, protože Deepak šlápne na pedál a my se s hlukem odpíchneme od vrat. Otáčím se ve větru a volám svoje oblíbené bááájjjjji, s trochou exotického přízvuku, který možná není vůbec exotický, ale mě takový připadá. Cestou si ti dva vepředu chvilku stěžují na počasí, pak se smějou, berou mě do party, bavíme se, pozorujeme věci kolem a to, jak se svět točí.
Seskočíme na dálnici, já Deepakovi s úsměvem prohrábnu hnědé kudrliny, ale ještě se předem pro jistotu přesvědčím, že nás nepronásleduje jeho žena. Pak mizí zpátky v mračnech prachu a my jdeme shánět autobus. Je to dálnice, i když to tak ani za mák nevypadá, ale minimálně z rychlosti jedoucích aut má člověk alespoň trochu toho respektu. Kolem profičí asi čtyři autobusy, z nichž ze tří visí lidi ze dveří a Guru celkem rozumně prohlásí, že tyhle asi zastavovat nebudeme. Vůbec se nezlobím, ale taky vím, že kdyby řekl, že jedeme tímhle a ať si nastoupím, neprotestovala bych. To je život. Otevři se všemu, co ti dává, a neměj strach. Pár lidí navíc tě nezabije. Aktivně a se zábavnými výskoky s napřaženou rukou zastavuje ten čtvrtý, který to sotva ubrzdí a ještě je z toho málem bouračka. Radši se rychle nasoukám dovnitř, kde se na mě přilepí sárí jedné stojící cestující a kus nohy černého chlápka, který se zdá vystupovat příští „stanici“. Celkem dlouho stojíme, Guru si povídá s Indem, co prodává „na palubě“ lístky, jako kdyby se znali už od školky, a já si užívám své uvnitř se usmívající srdce. Je mi neskutečně dobře, i když to kolem mě smrdí potem a zatuchlinou, přece jenom sem proudí spousty vzduchu zvenčí, sice obohaceného o kilogramy prachu, ale alespoň se člověk osvěží, ne?