Konečně vyskáká pár lidí ven, což zní možná vtipně, ale je to jediný způsob, jakým se v Indii dostat z autobusu. Už totiž víte, že tady neexistují žádné zastávky, a tak se musí vyskakovat. Autobus sice zastavuje zpravidla třikrát za dobu své jízdy, ale to výhradně u jedné z těch celkem děsných dálničních restaurací, které Indové milujou. Každý autobus musí u nějaké z nich zastavit, to je tady něco jako nepsané pravidlo, a celý ten příjezd je velkou událostí. Řidič zpravidla chvíli před zabočením směrem „restaurace“ (víte doufám, proč je restaurace v uvozovkách), mírně přibrzdí, což je první znamení pro cestující, že to přijde, dál začne troubit jako o život (ale dámy a pánové, indické troubení není jen tak ledajaké troubení, mají v autech totiž nainstalované takové zvláštní zvuky, a kdykoli se rozhodnou pro troubení, mohou si vybrat z několika tónů- který je mimochodem jeden horší než druhý) a nakonec předvede ještě závěrečný smyk na parkovišti. To už se ale nedočkavci ženou ke dveřím, a tak se občas stane, že popadají jako hrušky ze stromu. Někdy je v těch autobusech vlastně docela sranda. Ale ty restaurace! Představte si, že jedete třeba z Plzně do Prahy a během té doby dvakrát zastavíte. Ta zastávka je ale tohohle typu, což znamená, že se na daném místě stráví třeba půl hodina až hodina. Takže do Prahy nakonec nejedete hodinu jednu, ale hned tři. A to se včera přesně stalo. Dillí je od Karnalu, našeho města, jenom 125 kilometrů daleko. Ale rychleji, než za tři hodiny se tam člověk autobusem nemá možnost dostat. Sedíme někde celkem vzadu a celí se natřásáme jako se natřásá pizza, když ji zkušený kuchař peče a hází s ní až do stropu, znáte to, ne? Čas od času skutečně poskočíme dost vysoko, až se v jednu chvíli raději podívám, kolik nám zbývá metrů, než prorazíme na rooftop. Celkem to ujde, a hned ze mě opadne strach.