Povím vám o celém dnešním dni, ten příběh se vám bude líbit. Sedněte si na pohovku nebo do křesla nebo na koberec a zkřižte nohy, jako se v Indii sluší v chrámu. A pak už jen naslouchejte. Žijte tou pravou atmosférou a dýchejte zhluboka, protože to nebude lehké unést. Bylo úterý, krásný indický prosluněný den, když jsem se na střeše probrala ze spánku. Bylo tak brzo, že bych se sama asi nevzbudila. To mamaji tam za mnou ještě před šestou hodinou přišla, aby mě pohladila po tváři a nechala mě si na chvilku myslet, že jsem v pohádce. Její dotek byl tak hebký, přesto plný síly a opravdovosti. Je to neuvěřitelná žena. Svým chraplavým hlasem mi do ucha pošeptala své kouzelné Good morning a položila na zem tác s voňavým horkým čajem, pár obyčejnými máslovými sušenkami a sklenicí vody. Ta chvíle byla k nezaplacení. Teď už jsem jen čekala, co udělá. Půjde zase dolů, což dělá vždycky, když tady někomu přinese jídlo, a nebo si ke mně sedne? Co si budeme ale povídat? Vždyť já a panjábština, to není žádná sláva a o její angličtině nebudeme ani mluvit. Stejně jsem se ale nebála. Ani jsem si nic nepřála. Prostě se něco stane. A stalo. Pomalu a bez přemýšlení si sedla na deku přede mě tak, že naše prsty u nohou se dotýkaly. Ten pocit nedokážu popsat. Rozhlédla jsem se kolem a vnímala všechny ty zelené stromy, ráno tak klidné, bílé papoušky létající rozespale nad námi, vycházející, ještě trošku líné slunce a spousty všemožných vůní, které jedna s druhou pro mě znamenají Indii. Zavřela jsem na vteřinku oči a pak jsem jí darovala úsměv z hloubky svého srdce. Ten její opětovný ve mně vyvolal pocit, že ona je víc než jen žena, kterou jsem náhodou poprvé potkala před třemi měsíci. Usrkla jsem si pani, neboli vody. Neměla jsem vůbec hlad, ani žízeň. Ale to nevadilo. Ona to pro mě připravila.