Jakoby to bylo včera, když jsme poprvé vcházeli do budovy střední školy. Naše naivní představy a očekávání byly brzo zbořeny zákeřnou realitou. Poprvé v životě jsme pocítili, jaké je to opravdu se učit. Zažili jsme stres, rivalitu, nešťastné i šťastné lásky, nadřazenost některých učitelů, prohry, ale také mnoho nezapomenutelných šťastných okamžiků.Většině z nás střední škola dopomohla k tomu, abychom zjistili co se v nás ve skutečnosti skrývá, čeho můžeme dosáhnout a čemu se naopak máme vyhnout. Uvědomili jsme si, co od života očekáváme a jakým směrem se bude naše budoucnost ubírat. Prostě už víme co dál…
Bohužel před tím, než budeme stát na tom pomyslném odrazovém můstku, musíme ještě zdolat obávanou zkoušku života.Přišel ten čas, kdy se naplnili hrozby učitelů, a my stojíme krůček před maturitou. Pomyslíte si, že to zvládnete. Prostě půjdou večírky, diskotéky a schůzky na slepo na chvíli k ledu a vy se budete soustředit výhradně na učení. Jenomže život je hold složitý a takhle jednoduše by to nešlo. Přijdou překážky, nenadálá trápení a rozhodování. Školu, milostné vztahy a rodinu lze jen těžko skloubit dohromady. Řeknete si, že nebudete nic řešit, budete se soustředit jen na to nejdůležitější. Jenomže jak plyne čas, všechno se ještě víc zamotává a vy se sami v sobě ztrácíte víc a víc. Musíte se pro něco konečně rozhodnout, ale cožpak to jde? Škoda, že náš život není divadelní hra. Každý z nás by měl scénář, kterým by se řídil. Nemuseli bychom se neustále bát,čím nás překvapí zítřek, nemuseli bychom se bát toho jak se zachováme. Místo toho se nám v hlavě honí různorodé myšlenky, kterých se za nic na světe nemůžeme zbavit. Svěřujeme se svým nejbližším se svými problémy, doufáme, že právě oni nám poradí kudy z kola ven, ale opak je pravdou. Všichni vám sdělí svůj názor, který vás sice tak trochu posílí, ale nakonec vám stejně řeknou obávanou větu: „Musíš se rozhodnout sám“. Mysleli jste si, že horší období než byla puberta už přijít nemůže, ale bohužel může. Konečně jsme se totiž dostali do světa dospělých, kdy už za nás nerozhodují naši drazí rodičové, ale všechno je jen a jen na nás. Rozhodujeme se mezi životní jistotou a sny.
Nezbývá nám, než se smířit s tím, že život už je takový. Téměř nikdo není spokojený s tím co má a pokud je mezi námi někdo takový, věřím, že v hloubi duše stejně touží po nedosažitelném. Toužíme být někým jiným, toužíme být s někým, s kým nemůžeme být, sníme o cestě za dobrodružstvím, sníme o úspěšné kariéře, ale ve skutečnosti chceme být prostě šťastní. Nesmíme však dovolit, aby nás pouze naše sny a touhy ovládaly, musíme především myslet na skutečnost, že život není pohádka a rozhodovat se budeme muset ještě mnohokrát.