Jsi jen moje touha, ta která jako hvězda padá k zemi nebo jak slza, která padá k srdci.

Jsi mi vším na co pohlédnu, vždy vidím tvou tvář v odrazech i ve snech, jenž mě škádlí Tvou přítomností. Jsou chvíle, čtyři krát dvacet čtyři, které musím uběhnout abych se dotknout mohl Tvé tváře jako tolikrát. Možná city, které uvnitř chováme mnozí mohou nazvat falešnými neboť pro ně již skutečná Láska zemřela spolu s hrdinnými činy, ale věřím, že uvnitř nás hrdinové dřímají.

Chápu pohádkové draky proč jsou bezhlaví, neboť v přítomnosti Tvé krásy musí být každý bezhlaví. Jsi moje pohádková Víla, taková, která prý neexistuje a přesto v ní věřím jako malý, nedospěl sem a nikdy asi nedospěji, ale moje Láska k Tobě je dospělá již dlouho. Dospěla v plamen, který neuvidíš v žádné výhni na světě, tak moc pálí, že se bojím abych Ti nespálil křídla.

Jsi sladká a rty z okvětních plátků růží chutnají jak med. Tak moc rád je líbám a toužím po nich. Jsou jako srpek měsíce, který s úsměvem svítí a bdí nad námi, když uléháme do peřin. Pronásledují mě na každém kroku a já se jim netoužím vyhnout.

Jsme prý Andělé s jedním křídlem, abychom mohli vzlétnout musíme se obejmout co je na tom pravdy netuším, nevidím na nikom křídla neboť každý zde bojuje jen sám za sebe. Já bojuji za nás, bojuji mečem proti všem drakům, kteří by mi Tě chtěli unést a nechat si jen pro sebe.
Není nejhebčího sametu než je tvoje pokožka, když mě hladí tvé prsty a já Tvé dotyky opětuji. Tak moc mě hřeje ta představa, že mám stále chuť bojovat.

Dříve se Láska dokazovala sonety recitující pod okny, však Tvá okna jsou vysoko a pro sousedy bych byl pouhým bláznem rušící noční klid. Měj na paměti moje milovaná, že ač se ti to nemusí zdát moje Láska k Tobě je stále silná.

Jsi jen moje,

navždy jen Tvůj PerfectiOn.