Téměř každý má nějaké svoje historky, které vypráví pro pobavení ostatních lidí. Někteří ty svoje historky obměňují, někteří si vystačí s pár příhodami a ty vyprávějí stále dokola. Je důležité být dobrý vypravěč, je důležité mít silný příběh, který pobaví, překvapí, graduje k nečekanému závěru. Před pár dny jsem viděla starší kousek Tima Burtona - Big fish, jehož hlavní hrdina řadu let omílá několik neuvěřitelných historek ze svého života. Většina lidí se těmito vyprávěními baví, někteří se už jen shovívavě usmívají, někteří (zejména syn hlavního hrdiny) už ona vyprávění nemůže vystát. Nevěří, že by se něco takového mohlo kdy přihodit. Tyto stokrát omílané příběhy ho otravují. Hlavní hrdina však umírá a jeho syn se pouští do pátrání toho, co z oněch vyprávění bylo pravdivé a co se nikdy naopak nestalo. Zjišťuje, že většina oněch neuvěřitelných příběhů se opravdu stala. A sám se nakonec stane vypravěčem-pokračovatelem, který nadále šíří otcovy neuvěřitelné příběhy. Krásný film. Jak už jsem naznačila, každý má nějaké ty svoje historky z dětství, z práce, z cest po světě, které má rád a rád je vypráví ostatním. Posluchačsky nejcennější jsou příběhy vtipné, absurdní, nebo naopak tragické. V Top Star magazínu na Primě se v jednom z dílů věnovali komikovi a herci Miroslavu Donutilovi. Ten je úžasný vypravěč, který pobaví každé publikum. Někteří jeho kolegové (např. Ondřej Vetchý) mu však tak trochu zazlívají, že některé historky vykrádá ostatním a chlubí se tak cizím peřím. U obyčejných lidí, kteří vypráví příběhy po hospodách a podobně, na tom tolik nezáleží, od koho onu vyprávěnou historku mají. Mně například kamarádka vyprávěla úsměvnou příhodu a určitě se nebude zlobit, když ji tady teď ve zkratce napíšu vám. Hlavní hrdinkou tohoto příběhu je právě moje kamarádka, která se ještě s jednou svojí známou vyparádila, jak už to tak v pátek večer bývá, rozhodly se totiž, že vyrazí někam na diskotéku. Ta ale byla docela daleko, ve vedlejší vesnici, tak je napadlo, že by tam mohly dojet autem. Předtím si sice obě daly skleničku vína, ale co na tom, když si stejně vzaly polorozpadlé auto bez STK. Při jízdě sto deset kilometrů za hodinu v obci jim upadl výfuk. Ne úplně, jen se jim nějak uvolnil a ony ho táhly za sebou jako dítě kačera. Když si toho všimly, zastavily, vystoupily v minisukních z auta a koukaly na to. Dvě mladé slečny v nesnázích. Situace jako vystřižená z reklamy. Náhodou šel kolem mladý pán, který jim poměrně ochotně výfuk nějak provizorně připevnil, aby ho dál netáhly po silnici. Slečny mu poděkovaly, laškovně ho zvaly na spolujízdu na diskotéku, ale když vyřkl, že jeho povinností je CHRÁNIT A POMÁHAT, dívky urychleně nasedly do polorozpadlého auta a bez papírů ujížděly dál za zábavou. A takových podobných příběhů mi vyprávěla ještě desítky. Holt kdo nesedí doma za pecí a nebojí se užívat si, ten pak má co vyprávět! Kdo ale nezažil nic zajímavého, nebo si to alespoň myslí, může přispívat do diskuzí jinými pozoruhodnostmi. Já jsem si třeba kdysi říkala, že si musím zapamatovat, že žralok bílý ucítí kapku krve ve čtyřech milionech litrů krve. Nevím, jestli jsem už tuto informaci někdy někde použila, ale co kdyby! Můj přítel se zase kdysi na gymnáziu rozhodl, že si zapamatuje jméno Kosmovy manželky, která zemřela v lednu 1117. Jméno zní Božetěcha. Tyto drobné zajímavosti pak člověk využívá stejně jako vtipné historky, různé hádanky a další lidská moudra. A pokud i se zásobou desítek pozoruhodností nemáte v debatě čím přispět, začněte mluvit o počasí. Jak napsal Karel Čapek v Povětroni: „Buď požehnáno počasí, neboť je společnou věcí lidí, kteří si nemají co říci.“