Čtu příběhy jiných,
abych zapomněla na vlastní smutný příběh,
poslouchám jiné lidi řvát do tmy sprostá slova,
přitom toužím přidat se k nim…
Stát na kopci, na střeše domu, v koruně stromu…
A řvát z plných plic, že umírám,
že trpím rakovinou citu, že mě to rozežírá zevnitř..
Čtu literaturu plnou smutku,
čtu o zoufalství trpících lidí..
A pak si uvědomím:
Vždyť já si nemám na co stěžovat!
…přesto tiše kleju.
Za sevřenými rty mi pulzují vulgarismy.
Taky píšu literaturu zoufalství.
Poslední komentáře
před 13 let 14 týdnů
před 13 let 15 týdnů
před 13 let 16 týdnů
před 13 let 27 týdnů
před 13 let 37 týdnů
před 13 let 37 týdnů
před 13 let 47 týdnů
před 14 let 5 týdnů
před 14 let 17 týdnů
před 14 let 24 týdnů