Jsi ve vzduchu a najednou se probudíš. Strach z nezměnitelnosti situace. Prostě někde jsi a z toho místa se nemůžeš dostat jinam. Bolest loučení, které je ne-zbytné, a člověk by měl být natolik silný, aby dokázal toto na shledanou říci. Jedině tak tě život jindy může odměnit novým dobrý den. V tu chvíli posledního objetí si to neuvědomuješ, necháš své oči vykoupat v těch jeho a na pár momentů ztratíš vědomí. Připadáš si celkem sebevědomě. Ani nečekáš ten moment překvapení, kdy poznáš svoji nedokonalou slabost, které by se i čert bál, ale ona se jednoduše nekompromisně zrodila. Máš ji ta-dy ve vší parádě, tak bolavou, jak jen to nejlépe umí, tak silnou, jakou se jen umí stát, když ji dostatečně nere-spektuješ. Přišla jako skutečná dáma, sebevědomým ladným krokem vzbudila pozornost a zájem o svoji oso-bu. Kdo že ji tu zná? Rozhlížíš se kolem. Nikoho jiného ale nevidíš, a tak to dokonce vypadá, že má namířeno k tobě. Proč zrovna k tobě? Kdo je to? Ty se přece ne-bojíš, ani nepotřebuješ pomoci. Mohli byste mě prosím nechat tak, jak jsem byl předtím? Teď je pozdě na vý-mluvy, rozmysli si skutečnosti, když stavíš hrad své bu-doucnosti. Když pokládáš cihly a mícháš maltu. Tam si řekni, máš-li sílu, se do téhle stavby pustit sám. Vtip je v tom, že to nedokáže skoro nikdo odhadnout. Tobě se to také nepovedlo, koukám, co s tím uděláš?