Kapička rosy mi stéká po ruce. Držím první kopretinu a svět se mi nemůže zdát krásnější. Zatoužím si k ní přičichnout, i když vím, že nevoní.
Sedím na louce a bílé šaty mám promočené. To nevadí.
V dálce slyším hlasy. Neodbytně se vracejí. Pořád něco chtějí. Jenže já teď vůbec nemám čas.
Utrhnu si další kopretinu. Nemohu se ji nabažit. Otrhávám kvítky, ale nedoufám, že mě má rád.
Lehám si na trávu a kulaté kamínky mě tlačí do zad. Zhluboka se nadechnu.
Nechávám zářivé paprsky slunce dopadat na mou kůži, kde se rosa ve světle třpytí. Mám na sobě diamanty.
Ani nevím proč, ale když zavřu oči, jako kdybych viděla stín babi. Vychází ze dveří. V rukou namazaných levných krémem drží mísu plnou buchet a já v duchu nadávám, protože je nesmím. Když ji ale chce položit na stůl, omylem ji upustí. A mě se uleví. Jenže pak je mi ji hrozně líto.
Oči nechávám zavřené. Dlaněmi se dotknu země a konečky prstů nahmatám kvítek. Poznávám ho.
Najednou obraz babi a vůně povidlových buchet se jako sen s příchodem rána rozplyne.
Je to pomněnka. Ta nejpomněnkovatější ze všech.
A já poprvé v životě cítím lásku.
Já se zamilovala.
Do květin.

Lorelei F.