Místo.
Místo je bez života.
Tak mu ho na přání trochu vdechněme.
Jenom trošičku. To stačí. I tak je to příliš.
Z nepřeberného množství mrtvých míst se utvoří celek. Jediný, jediný, který svou hloubkou a rozměrností dokáže konkurovat všem ostatním. Jediný, který může existovat a ospravedlnit svou existenci. Ospravedlnit ji a být ospravedlněn časem a vůlí; vůlí vzdorovat pomíjivosti a povrchnosti.
Zastavte se. A pozorujte. Pozorujte listy, stromy. A kameny. Vnímejte všechno. Nebo se o to pokuste.
Hodiny. Může být důležitý čas. Den, roční doba a duše.
Protože duše určuje všechen čas. Tam a zpět. I barvu a všechny odstíny všeho prožitého.
Chlad. Nutí vás schoulit se. I když si uvědomujete, že je to zbytečné. Ale přesto se schoulíte a vidíte téměř všechno – protože stíny nabývají pevných obrysů pouze opakováním. Vidíte všechno.
Pohyb spadaných listů způsobený listopadovým větrem. Všechny ty zlaté a nahnědlé a lehce fialové listy se plazí po kamenech nebo asfaltu nebo dalších listech a tohle jim zajišťuje místo v dějinách. Přinejmenším v mých dějinách.
A vítr, který je roztančí.
Není to jenom suché listí. Protože za každým lístkem není zrození, ale všechen čas. Nevidíte body, ale linie. Na chviličku dostává každý detail pevnou a ostrou podobu. Nezávisle na vyšším rámci. Ať už je vyšší cokoli.
Zdá se, že všechno tohle se už nesčetněkrát stalo. Každý začátek. Každý konec podzimu. Každý podzim. Ale vítr prozradí to, co už dávno chápeme.
Jeho neústupnost a jeho svoboda září podzemím vědomí. Každý začátek, nekonečně opakovaný, je novým začátkem.
Stejně i konec.
Stejně i trvání.
Takže mrtvý a spadlý list může znamenat cokoli chcete.
Věčnost.
I hloubku.
To, co přijde. I to, co už tolikrát přišlo.
Cokoli.
Cokoli.
A úplně všechno.