„Zab ho! Zab ho! Zab ho! Anooo! Heeej!“ ozývalo se šatnama. Uprostřed kruhu studentů do sebe bušili dva týpci. Vysokej hubenej a vysokej tlustej. Stál jsem opřenej o skříňku a pojídal chipsy, vedle mě byli Marvin a Igor, sledovali jsme bitku. Na hodinách bylo 11:35, máme pět minut, to je spousta času.
„Kdo myslíte, že vyhraje?“ ptal se Marvin.
„Ten tlustej,“ řekl jsem.
„Ten teplej,“ řekl Igor.
Pravděpodobně myslel taky toho tlustýho, vypadal tak trochu divně, to jo. Možná za to mohly ty světle hnědý rifle, takový těsný, fakt nevím.
Zezhora přišel hoch, který sedí v lavici za mnou, v té poslední. Odemkl svou skříňku, vytáhnul sedmičku vodky, trochu upil a vrátil ji zpátky. Když šel zpátky, řekl mi: „Vole, píšeme z elektroniky, umíš to?“
„Jasně, v pohodě,“ řekl jsem sebevědomě.
No jo, sakra, úplně jsem na to zapomněl. Marvin začal panikařit, snažil jsem se ho uklidnit.
„To nebudem psát dneska, ji ukecáme, řeknem třeba, že má pěknej svetr nebo ňákou takovou kravinu.“
„Vole, víš kolik tam toho je? Vole, víš to?“ křičel.
Popravdě řečeno, nevím.
Bitka se chýlila ke konci. Tlusťoch od sebe odstrčil hubeňoura a než se hubeňour stihnul vzpamatovat, dostal pořádnou pecku do brady a spadnul na zem. Čistý knockout. Několik lidí zatleskalo, několik si jich mezi sebou poměnilo peníze za vyhrané sázky. Šli jsme do třídy, hubeňour tam pořád ležel.
Ve třídě to vypadalo jako vždycky - nebezpečně. Asi pět lidí si přehazovalo pomeranč – nutno dodat, že oloupaný – přes celou místnost. Studenti v lavicích se skláněli, když jim vlhký projektil létal nad hlavou. V rohu se z hloučku lidí (hlavně ti „elektrotechničtější“) ozýval zvuk brusky.
Uskočil jsem před týpkem co zrovna letěl přes lavici a v letu házel kousky chleba a zamířil jsem ke svojí židli. Setřel jsem rozdrcenou křídu smíchanou s kyselinou z kondenzátoru a sedl jsem si, Marvin vedle mě. Igor zůstal v předu. Marvin začal listovat v sešitech, já ten svůj nechal doma.
„Takže?“ ptal jsem se.
„Takže diody,“ odpověděl.
Diody, no dobře, to je taková ta pitomost, co svítí, no ne? Díval jsem se do Marvinova sešitu a psal vzorečky na lavici.
„Co jak se zeptá na definice?“ Marvin panikařil, nechápal to, nenáviděl se za to, že na to zapomněl. Já oproti tomu doufal, že to bude rychlé.
Bylo 11:42, když profesorka vešla do třídy. Snažil jsem se z její chůze a výrazu zjistit, jakou má náladu.
„Ježíši, doprdele, Ježíši,“ opakoval pořád Marvin. Většina studentů to pořád opakovala.
„Dneska píšeme písemku, že?“ usmívala se profesorka.
V tuto chvíli se obvykle celá třída spojí do jednoho kolektivního vědomí. Jako mravenci. Máme stejný cíl, myšlenka jednoho probudí myšlenky dalšího. A bylo to tak i tentokrát. Lavina hučení, protestů a ujišťování, že to musí být nějaký omyl, paní profesorko, to bychom si pamatovali, paní profesorko, se sneslo na katedru. Bylo mi jasné, že to nevyjde, ale nějaká část mojí zvrácené duše věřila, že naděje umírá poslední, a tak jsem řval s nima. Výraz paní profesorky ztvrdnul, tedy to bylo jasné, ale my jsme řvali dál, už jenom proto, aby se nedostala ke slovu. Mohli bychom to dělat hodiny. Nakonec se jí podařilo nás překřičet.
„Ticho, bude to krátké…“
„A bezbolestné, to znám,“ zamumlal Marvin.
„…vytáhněte si papíry.“
Vytahovali jsme tedy papíry a dělali jsme to strašně dlouho. Věřili jsme na zázraky, na dobro a na zlo, většina i na Ježíška.
„První otázka…“
Sklonil jsem se k papíru, povzdechl jsem si, prohrábl jsem si rukou vlasy. Z otázky jsem rozuměl slovům: napiš, nakresli, dioda, graf a průchod. Otočil jsem se na Marvina. Ten pokrčil rameny a začal obtahovat tužkou jedničku označující číslo otázky. Chtěl vypadat, že něco dělá, chudák. Otočil jsem se dozadu s otázkou: „Co to kurvadrát je?“ Hoch se na mě podíval.
„Taková ta blbost, vole, dyť víš, ne?“
„Ne.“
„No tó, ty vole, ta šikmá čára,“ šeptal dál a rukou ve vzduchu něco načrtl. V mysli se mi zpoza závoje mlhy vynořil bod, prodloužil se do čáry, ta se kroutila a formovala. Začínal jsem si vzpomínat. Ke křivce se přidal osový kříž a objevily se popisky. Začal jsem kreslit. Marvin mě sledoval.
„Druhá otázka…“
Klid, mám jednu a dobře, tedy nejhůř za čtyři.
Skvěle, příklad, to se dá, vzorečky na lavici to jistí. Dal jsem se do toho. Vyšlo mi čtvrt miliardy ampérů. Dioda. Doprdele. Škrtnul jsem to a začal znova. Stihnul jsem to jen těsně, ale číslo už vypadalo přijatelněji. Podíval jsem se na Marvina. Něco tam měl, tedy pohoda.
„Třetí otázka, doplňková,“ oznámila profesorka.
Říkala něco o diodě v obvodu a kondenzátorech. Nakreslil jsem značku diody, zaškrtal ji a nakreslil znova. To samé jsem provedl s kondenzátorem.
„Konec, zadní lavice vyberou!“
Fajn, klidně, dostal jsem vás, milá paní profesorko, zase jsem vás dostal, vás, ředitele i třídní, celý ten váš zasraný systém.
„Takže?“ podíval se na mě Marvin.
„Takže v klidu, jako bych to neříkal.“
Potom jsme už jen seděli a čekali, až hodina skončí. Učivo jsme si do sešitů nepsali. Jednak jsem ho neměl a jednak to teď prostě nešlo. Další písemka bude nejdříve za čtrnáct dní a to je strašně dlouhá doba. Ve škole je všechno, co je později než za pět minut, za strašně dlouhou dobu.
A už tu byla přestávka a my jen tak seděli v lavici a sledovali, jak z jedné lavice lítaly jiskry poté, co se do ní pustil vrchní idiot s bruskou. Dneska už by se nemělo nic moc stát. Dvě hodiny do konce školy, pohoda.
Když jsme se potom loudali k vlaku, který nás měl odvézt domů, povídali jsme si o zvládnuté písemce, o sexu a o počítačových hrách. Jsou chvíle, které nejsou vhodné k řešení velkých otázek a tohle byla jedna z nich. Napadlo mě, že ten hubenej kluk ještě pořád leží před bufetem s vymlácenými zuby. Potom někdo řekl, že vlak jede za jedenáct minut a my jsme se rozběhli. Patřilo to k tomu.