„Neštěstí nikdy nezapomene včas ukončit večírek.“
Znovu už ne! Štěstí se mi vyhýbá a není to poprvé. Sním o tolika úžasných věcech, které toužím jednou zkusit, o tolika zážitcích, jež si přeji poznat na vlastní kůži, ale všechny jsou pro mne příliš vzdálené. Jsou to jen krásné přeludy, nedostižné sny, na které nikdy nedosáhnu. Vždy, když se nechám zlákat falešnou nadějí a uvěřím tomu, že by se mi mohly přiblížit, bolestně narazím do další z tisíců překážek. Proč si jen osud vybral právě mne, aby si se mnou hrál a krutě se mi vysmíval? Už nemám sílu ani chuť znovu vstát, zapomenout na své rány a kráčet vstříc další prohře. Ať udělám cokoli, všude mě pronásleduje stín marnosti a beznaděje. Nechci už dál trpět, nechci už snášet bolest, která mne pojí s tímto světem. Kéž už to všechno skončí, kéž najdu klid a vysvobození! V očích mne pálí lítost nad vlastním osudem, srdce mi drtí bezmoc a zoufalství. Jsem na konečné. Bez budoucnosti. Bez naděje. Ale stále ještě chci věřit.