Seděli na okně sýkorka a vrabec
a já měla dojem, že rozumějí životu víc než já,
kroutili hlavou jakože já jsem ten blbec,
seděli, dělali povyk a klovali do okna,
a vážně to asi bylo tak.
Černá očka se leskla jim – ti čiperové!
a já měla v duchu na ně zlost,
že smějí se mi do oken
a připomínají mi minulost.
Však to byl jen můj tichý sten.
Tmavomodré nebe rozpuštěné mlhy,
úsměvy z dětství a vzpomínky
v náruči zapomenuté něhy
volá zpět už ne hlas maminky,
leč těžkopádně kráčející mus.
A oni ne, ne ti dva, co tu poskakují,
jen cit poníženosti pudu je tu drží,
oni jen žijí, snad pro radost, nic nemusejí
a já je haním za drzost
a jako kritik neuspěji.
Poslední komentáře
před 11 let 23 týdnů
před 11 let 23 týdnů
před 11 let 25 týdnů
před 11 let 35 týdnů
před 11 let 46 týdnů
před 11 let 46 týdnů
před 12 let 3 týdny
před 12 let 13 týdnů
před 12 let 25 týdnů
před 12 let 32 týdnů