Stojím v tichosti schovaný za skříňkama v šatnách a poslouchám rozhovor dvou hochů. Mluví o mě.
„Chápeš ho? Je to šílenec.“
„Jo, doprele, je naprosto nepříčetnej.“
„Viděls co nakreslil do toho sešitu? A jak se tvářil, když mu to Brambor roztrhal? Řekl jen:‘Kurvafix, jaká nuda,’ vzal si další sešit a začal to dělat znovu.“
„Ty vole, víš jak dlouho to musel kutit? Bych Brambora zabil; on ani nemrknul.“
„No dyť říkám, je to cvok.“
„Něco jsem o tom četl, je to magor. Víš jak někdy celý dny sedí a píše tý svý zasraný runy? A naopak, jak někdy skáče po třídě, hází židlema a naprosto šíleně se směje?“
„Jo, ty vole, to je k posrání kripl, fakt, že jó.“
Stojím a přemýšlím jak reagovat. Potom se na to vyseru a jdu zpátky do třídy. Musím něco nakreslit.

„Chápeš to, že s tímto přístupem k práci nemůžeš přežít??“
„Paní profesorko, pájení není všechno.“
„Ty to nechápeš?? Co chceš na výběrové škole?“
„Co nechápu?“
„Pájení JE všechno. A pokud se v něm nestaneš alespoň průměrným, tak TY nebudeš nic.“
„Paní profesorko, proč předstíráte, že vám záleží na tom, co ze mě bude?“
„Jak to se mnou mluvíš!? Po hodině spolu půjdeme za ředitelem.“
„Dobře. Když mě vyhodí ze školy, tak ze mě určitě něco bude…“
Fašistický hlas a fašistický ksicht pod krásným rudým fašistickým nebem. Volejte všichni: Hurá! Buďte nejlepší a dostanete po hubě. Buďte nejhorší, vysmějou se vám a dostanete po hubě. Buďte průměrní a budete ti, co dávají po hubě. Demokracie. Vláda většiny, jistě. Jenže většina je podprůměrná, ale protože je to VĚTŠINA, označí to jako průměr. A většina potom nadává. Když někdo ukáže, že je chytřejší než oni a zkouší dát něco do pořádku, dostane po hubě, vyhodí ho z práce, jeho ženu vyhodí z práce a jeho matce ukradnou kytku z hrobu.

Plakát Beatles na stěně. Modrý koberec. Diplom na stěně.
„Řekni mi, chlapče, proč jsi přišel na tuto školu?“
„Upřímně, pane řediteli? Nebo tak, aby jste mi dali pokoj?“
„Buď upřímný, zajímají mne názory studentstva na zdejší ústav.“
„Přišel jsem sem proto, že to bylo pohodlné a jednoduché řešení.“
„Trochu to rozveď.“
„Fajn. Máte před sebou mojí složku, takže možná víte, že jsem byl čtyři roky na gymplu.“
„Ano.“
„Víte, vždycky jsem byl hrozně línej lempl. Nejsem na to nijak hrdej, ale je to tak. No a na gymplu už toho po mě chtěli moc. Nikdy jsem se neučil. Moje maximum je podívat se na to pět minut před hodinou. Už mi to tam nestačilo, byly to kvanta kravin, které jsem považoval za naprosto zbytečné. No a tak padnul návrh, že bysme ještě s několika dalšíma utekli sem. Je to tady docela prestižní a nijak moc obtížné. Napasal jsem příjimačky a jsem tu. To je celý.“
„Hmm. Pěkný příběh. Je ti doufám jasné, že s tímhle přístupem daleko nedojdeš.“
„To už mi říkala profesorka v praxi.“
„Vidíš. Asi na tom něco bude, ne?“
„Víte, už hodně lidí se mě snažilo přesvědčit o různých věcech. Mám se rád takový jaký jsem a jsem takový, protože jsem nikdy nikoho neposlechl. Lidi prostě nemají pravdu ať už jde o cokoli.“
„Jak říkám, pěkný příběh charakteru, ale já bych řekl, že doteď jsi měl prostě jenom štěstí.“
„To nepopírám. I já jsem člověk, nacož sice nejsem moc hrdý, ale přijal jsem to. Prostě nemám sílu ani energii na to, abych to mohl změnit. Ale jo, mám štěstí.“
„Ale štěstí není věčné.“
„To ani nežádám. Podívejte se. Jsem tady, pořád tu stojím a studuju. Jsem ve druháku a s velkou pravděpodobností se dostanu i do třeťáku. Až se mi něco nepovede, potom si můžeme zase promluvit.“
„Myslím, že bys měl zajít za školní psycholožkou.“
„Díky, ale mně vyhovuje zdánlivá svoboda, kterou cítím teď. Já se nechcu zařadit ani nikomu lízt do zadku.“
„Dobře, nemusíš chodit.“
„Naschle, pane řediteli.“
„Naschle.“
Jdu ke dveřím a on na mě zavolá:
„Víš co, řeknu ti tajemství. Taky nemám rád profesorku na praxi.“
Otočím se. Věci prostě přicházejí a odcházejí a já se můžu posrat.
„Teď řeknu tajemství já vám. O tom pájení. Já jsem se, kurva, fakt snažil.“
Trochu se usměje. Je to dobrý člověk.
„Tak hodně štěstí.“
„Vám taky.“

Potkal jsem pár „anarchistů“. Měli tmavé šátky kolem krku, kanady s vlajkama, pestré vlasy nebo vůbec žádné vlasy. V ruce flašky piva. Dali jsme se do řeči.
„Doprdele, možná si budete myslet, že jsem cvok, ale co to vlastně znamená ta anarchie?“
Docela dlouho se smáli a potom bylo docela dlouho ticho. Potom se jeden z nich vzchopil.
Vzal maníkovi s čírem flašku od piva a širokým obloukem ji hodil na silnici. Několik aut zatroubilo a zakličkovalo mezi střepy. Potom se jezdilo dál.
Maník s čírem – nyní bez flašky – do toho druhého strčil.
„Píčo! Proč to, do řiti, děláš!?“ zařval.
Ten první byl ale větší. Máchnul rukou a odsunul toho s čírem dozadu. Potom si ho už nikdo nevšímal.
„Viděls? Tohle je anarchie. Můžem si dělat co se nám zachce.“
Všichni se smáli a cucali pivo.
„Kdybych teď vytáhnul kudlu a vrazil ti ji do břicha, byla by to anarchie?“
Přestali se smát.
„Proč bys to dělal?“
„Můžu si dělat co chcu, ne?“
„Nechápeš to.“
„Tak mi to zkus vysvětlit líp.“
„Seru na tebe, nechce se mi.“
„Jo ták. Tak to jo.“
„Čemu se směješ, hovado?“
„Zapomeň na to. Ještě jedna otázka. Anarchie, to je ultrapravice? Nebo ultralevice?“
Zase se začali smát.
„Ty jsi guma, hochu, a teď padej, hajzle, nebo tě pošlu na kriplkáru.“
Rychle jsem odešel.
Dodnes to nechápu a moc mě to ani nezajímá, ale v poslední době se o tom docela dost mluví. Jestli někdo ví, co to je ta zasraná anarchie, ať mi to poví. Ale prosím, přemýšlejte před tím a neházejte flašky od piva na cestu. Někdo by se mohl zranit.

Dva muži v černém fraku leželi v zahradních lehátcích. Oba měli vysoký černý cilindr a každý z nich měl v pravé ruce sklenku whisky a v levé malý dětský větrník, jaký se prodává na poutích. Najedou odněkud přišel růžový plameňák a začal poskakovat před oběma muži.
Jeden z nich promluvil.
„Co tady dělá ten růžový plameňák?“
Druhý trochu usrkl ze sklenky.
„Do scén, jako je tahle, růžoví plameňáci prostě patří.“

A co všema těmahle kecama chtěl básník říct? Sám nevím, ale stejně jako někteří z vás tuším, že nic moc.