Začíná nový den. Ráno, jako každé jiné. Pokouším se ,,rozlepit,, oči, posnídat a honem vyrážím na autobus. V autobuse přisednu k mé kamarádce a zpříjemníme si cestu do školy sdělením nových ,,drbů,, .

Cesta do školy netrvá dlouho a já otvírám dveře školní budovy a překračuji přes prah.U vchodu mne vítá pan školník a vždy si popřejem dobré ráno přičemž mě optimisticky naladí po zbytek dne.
Po odbytí osmé hodiny vchází s třídnicí v rukou a přísným pohled vyučujicí. Dnešní hodinu ovšem zahájí neobvyklou větou, v které nám sdělí, že dnes nacvičíme požární výcvik a máme se seředit u dveří.

U dveří stojím jako první a tak mám výhled na celou třídu a na mé spolužačky, s kterými se den ode dne vídám.
Jedna je tmavovlasá, druhá má pihatý nos a třetí je tak malá, že jí ani nejde vidět. V tu chvíli se ocitám ve světě myšlenek ,dedukce a domněnek. Vždyt´já ty lidi ani neznám,pomyslím si. Introvert, extrovert......sebevědoma, vůdčí, diplomatická, bezstarostná jaké jsou vlastně vlastnosti a povaha druhých? Třeba spolužačka, která sedí v lavici za mnou. Chodím s těma slečnama čtyři roky do stejé třídy a jsou mi tak cizí. Kdybych, si měla vzpomenout na zážitek, výlet nebo akci, na které jsem se zasmála od srdce, nevím zda-li bych nějaký v mé mysli vypátrala. Jsme uměle vytvořený kolektiv, který si ,,prostě,, nerozumí není naladěn na stejnou vlnu a za zády se pomlouvá. Pokud nám jde ovšem o stejný záměr, reprezentovat školu a popř. získat cenu, sdružíme se jako jeden člověk a v tu chvíli se z nás stávají rovnocenné kamarádky. To ovšem nemění nic na mém názoru, kdyby byla šance vyměnit třídu a kolektiv kolem sebe nerozmýšlela bych se ani chvíli,už vím proč jsou mi tito lidé tak cizí. Zanedlouho na mne někdo zvýšeným tónem promluví, nadčím pořád dumám, že jsme už všichni dole a čeká se jen na mne, usměji se na onoho člověka, že už jdu a jen doufám, že takových tříd jako je ta naše není na světě moc.