„Ostatní v řadě posbírají písemky“. „Přeji vám hezký víkend“. Zazněla slova učitelky, která přerušovalo poslední zvonění tohoto týdne. „Konečně pátek“, řekl jsem si. Další týden plný písemek a opakování maturitních otázek za mnou. Už jsem se nemohl dočkat, až si večer vyrazím s přáteli. Naplánovali jsme si totiž malou akci. Mám tím na mysli noc plnou hudby, alkoholu a krásných holek.
Když jsem dorazil domů, vykoupal jsem se, navoněl čím to jen šlo, vzal jsem si
na sebe, to nejlepší, co jsem ve svém šatníku našel a gelem vytvaroval vlasy do perfektního tvaru. Po této poslední úpravě jsem byl připraven vyrazit vstříc radostem mládí. Strašně jsem se těšil. Na této akci se totiž měla objevit Laura. Překrásná černovláska s kaštanovýma očima. Štíhlé, nádherně tvarované stvoření s nejroztomilejší tvářičkou na světě. Poznali jsme se jednoho letního večera
na radovánkách. Tančili jsme tehdy spolu snad hodiny. Naprosto mě svým nevinným a zároveň svůdným pohledem očarovala. Konečně jsem svým miláčkem autíčkem dorazil na smluvené místo, kde se vše mělo konat.
Byla to jedna z nejvíce povedených akciček, co jsem kdy zažil. Všichni jsme se perfektně bavili, s Laurou jsem se ještě víc sblížil a přiznávám, že jsem se také dost opil. Bavili jsme se až do hlubokých ranních hodin. Když většina přátel odešla domů, začali jsme pomalu a nedobrovolně uklízet. V průběhu toho všeho uklízení jsme s kamarády hodnotili minulou noc, takže jsme se dost nasmáli. Poté, co jsme s úklidem skončili, rozloučili jsme se a každý z nás se rozjel do svých domovů.
Krátce po poledni jsem svým autíčkem projížděl obcí Šenov. Byl jsem unavený, ale ještě stále rozjařený po dlouhé noci. V autě hrála hudba na plný pecky. Jelikož miluji rychlou jízdu, opět jsem uháněl s větrem o závod a přitom myslel
na Lauru. Když jsem projížděl prudkou zatáčkou, dostal jsem hrozivý smyk
a obrovskou rychlostí jsem narazil do sloupu. V jednom okamžiku mi před očima proběhl celý život. V duchu jsem se modlil, ať to přežiji. Naštěstí moje prosby byly vyslyšeny. Bez větších obtíží jsem vylezl z auta. Byl jsem lehce zraněný, ale nebylo
to nic vážného.
Ve chvíli, kdy jsem chtěl zjistit škody na mém autě, naskytl se mi hrůzný pohled.
V příkopu leželo bezvládné tělo malé holčičky. Okamžitě jsem se
k ní rozběhnul, ale když jsem ji uviděl zblízka, bylo jasné, že je pozdě. Jakoby se mi
na okamžik zastavilo srdce. Klečel jsem u jejího mladého těla a brečel jsem jako malé dítě. Přesto, že jsem měl oči zalité slzami, všimnul jsem si, že o kousek dál leží jen
o trochu starší chlapec. I když měl těžká zranění, žil. O pár dnů později jsem se dozvěděl z novin, že se jeho stav v nemocnici zlepšil a že mu nehrozí žádné nebezpečí.
Od této strašné události uběhlo mnoho let. Nikdy nezapomenu na tu chvíli, kdy jsem spatřil tu mrtvou dívku. Po této nehodě jsem byl odsouzen k odnětí svobody na dva roky, ale ani tento trest nemůže smazat to, co jsem provedl.
Víckrát jsem za volant automobilu nesedl. Pokaždé, když někde na ulici zahlédnu partu mladých lidí, vzpomenu si na to, jaké mládí jsem si prožil já.