Wherever you go, no matter what the weather is, always bring your own sunshine. Anthony J. D´Angelo
(Ať už jdeš kamkoli, a to nezáleží na počasí, vždycky si s sebou vezmi svůj vlastní sluneční svit)

Znáš to. Probudíš se do deštivého rána, které jakoby mělo tu neuvěřitelnou schopnost vytvarovat Ti na tváři ten všeříkající úšklebek skládající se z pár vrásek nasoukaných jedna pod druhou a ze rtů bezvládně a odevzdaně svěšených dolů. Takhle vypadáš často a někdy se venku nemusí ani prohánět ten silný vítr s dešťovými kapkami. Stačí Ti jen pocit vyčerpání z té věčné práce, dětí, které jsi si přece pořídil, abys byl šťastný, a prostě ze všeho, co děláš, protože je to všechno tak těžké. Samozřejmě. Život není nic lehkého, kdyby totiž byl, bylo by nezajímavé jej vůbec žít. Představ si tedy, jak je složité, něco jako takový život vůbec zvládnout. Ale také si uvědom, jaký zázrak něco jako život vůbec je. Dech. Zrak. Smích. Všeříkající projevy živých bytostí, znamení toho, že existuje umělecké dílo, jehož právě ty jsi autorem starající se o jeho podobu a nádech. Něco, s čím si se narodil, co pro Tebe bylo darem, když jsi poprvé vydechnul kus svého ještě neomaleného „já“ v tom výkřiku, který se Tvé matce vryl do srdce. Již tehdy tu na tebe čekal. Tvůj vlastní obraz tehdy prázdný, plný místa pro barvy a tajemství a škatulky s poklady. S touhou po tom zbarvit se do oranžova a získat nádech rozbouřeného moře zahaleného do Tvých vlastních prožitků se zeleno-hnědými čarami krás podzimu, v nichž běháš a necháváš na sebe padat to nekonečné listí. Tohle je život. Život v té jeho nesmírné touze být Ti základem ke všem nezapomenutelným chvílím složených z dřevěných laviček, na nichž sedáváš s kamarády v letních večerech, naplněný starou vysokou trávou, v níž se honíš za motýly, a i když žádného nechytneš, duší se Ti prožene vánek teplého vzduchu a lásky k šustící trávě. Život ve své hluboké strasti odkrývající ty nejzranitelnější části Tvé vlastní duše tehdy, když pláčeš v zoufalství a chceš vrátit čas ve vše, co bylo a již nebude. Když zakoušíš nepřijatelnou porážku a máš pocit, že Ti ty hořké slzy musí roztrhnout oční víčka. Život ve vší své nekonečnosti a přesto nezkrotně konečný. Život se svou přenádhernou laskavostí zkoušející Tvoji vůli v každičké chvíli. Ten, který je Tvůj, ale Ty se s ním musíš rvát, jako s největším sokem, abys mohl sakra vyrýt do té zdi, že miluješ nebo nenávidíš! Protože on Ti prostě nic nedá zadarmo. Život pln svého nekompromisního proroctví. Ten, který Ti nikdy nic neulehčí a nikdy Tě nenechá projít jen tak.
Dech. Pláč. Smích. A ty se na něj ještě mračíš? ...