Byl jednou jeden moc smutný člověk. Ten člověk byl smutný, protože nebyl tak úspěšný jak si přál a nedokázal projevit svůj vlastní názor. Myslel si, že nemá vůbec talent, že nic v životě nedokázal a nikdy ani nic nedokáže.

Žil v rodinném domku na vesničce. Spokojeně se svou rodinou, s pejskem a malým sametovým králíčkem. Obklopovalo ho spousta milých lidí. Měl přátelé a patřil do party. Zažívali spolu vždycky spousta dobrodružství.

Žil vlastně spokojeně. Zdravý byl, silný byl, peníze měl…, ale chybělo mu něco. Vlastní názor, projev svých myšlenek a ta víra v sebe samého, která ho měla po celé dny zotavovat, když mu sebevědomí pochroumal někdo jiný.

Nedovedl se rozhodnout, nedovedl říct si pravdu do svých vlastních očí, lhal vlastně sebe samému. A tak moc ho to mrzelo.

Jedné noci, kdy spokojeně pospával ve svých peřinách, ho přišel někdo navštívit. Někdo docela tajemný a kouzelný. Doslova. Byl to jeho malý sametový králíček. Pověděl mu, ať se netrápí, že on je velice, převelice talentovaný a ať už nemá strach.

Ten človíček si myslel, že se mu to snad zdálo, ale cítil se věru lépe. Jako by se jeho duše obměnila a prošla si takzvanou renovací.

A tak už nikdy, nikdy v životě se nepodceňoval a žil mnohem šťastněji. Se svou rodinou na vesničce a se sametovým králíčkem, který se mu zdál být čím dál víc kouzelnější.

A Vy, drazí se taky nepodceňujte, každý může dokázat co si zamane. Myšlenky jsou silné, vždyť se podívejte na zlozvyky co s námi dokážou udělat.

S láskou Lorelei