Všichni to hledáme. Leží nám to pod rohožkou nebo se to směje v dětských očích? Nevšímáme si toho, protože nám to sedí na nose anebo okolo toho chodíme každé ráno na autobus? Pláče to v slzách našich milovaných a my se toho dotýkáme, když jim hladíme tvář, abychom jim předali svoji sílu? Tančí nám to za zády, a když se otočíme, levandulové kvítky dělají, jakoby se nechumelilo? Vykukuje to za rohem jídelní místnosti a mrkne to na nás vždy, když prostíráme stůl? Či to snad číhá ve smrku na zahradě a připravuje se ke skoku? Nevidíme to náhodou, když usínáme a zdá se nám, že se u okna cosi mihlo?
Nikdo to nikdy opravdu neviděl, ale každý zpozorní, když se řeč třeba jen omylem otře o šosy tomu patřící… Nelze to chytit mezi palec a ukazováček. Když bys chtěl tipnout, kde to bude zítra nebo za okamžik, netrefíš se, ani kdyby ses postavil na hlavu. Možná jedině tehdy, když bys právě pochopil tuto nevyzpytatelnost. Když ho hledáme očima, vždycky se v mžiku skryje. Je nevyzpytatelné a neuchopitelné. Přesto se bez něj nedá žít. Toužíme po tom každý den. Už když se probudíme, promneme si na to oči. Ale mezi tím se nám posadí na řasu a začne nám číst z dlaně. Ale my s plnou pozorností, přesto však bez naděje na pocítění čehokoli, doufáme, že nám to vlezlo do bačkory. Občas to přestáváme hledat, náš zájem upadá, zahrabáváme se do díry a zapomínáme na naplnění, které přináší tento úděl. Vezmeme si černý kufřík, decentní oblek a spěcháme na tramvaj. V té několikapatrové budově sundáme klobouk a zdvořile pozdravíme. Náš každodenní rituál začíná. Kouše nás to do nosu. Ale my jako bychom znecitlivěli. Přichází a odchází mnoho vážných a velice důležitých lidí, před kterými se sluší se mírně poklonit a smeknout, ovšem přiměřeně. Kdykoli se jim podíváme do očí, cítíme, že to také hledají. Že také doufají. Že i oni sní a mají doma v zásuvce zasunuté vzpomínky v malých měkoučkých váčcích ve tvaru mýdlových bublin. Jen teď se mermomocí snaží předstírat, že s tím oni rozhodně nic společného nemají.
Proč ale zhasínáme všechna světla, abychom zabránili sami sobě sledovat, kde se co ochomýtne? Proč už to nechceme vyfotit, abychom si pak mohli zase jemně povzdechnout nad tou smůlou, když zjistíme, že je tomu vidět jen ušní lalůček? Ale - počkat. Napadlo Tě někdy schovat si jen jej do kapsy? Zkus to. Naučí Tě honit se na louce za bílými zadečky laněk a hladit koloušky v jejich pelíšcích… Už nikdy nebudeš chtít zapomenout, jak voní bílé a bezbarvé květy a budeš se dotýkat lístků na stromech jakoby jsi jim chtěl cosi říct. Půjdeš ráno pozdravit vodu k rybníku a cestou zvedneš ze země kamínek, který na Tebe mrknul, aby Tě trošku poškádlil… Utopíš se v momentu a zapomeneš, co to znamená …
Dominika Plzáková