Vzbudila se s pocitem znovuzrození. Ne ale takového (mimochodem to je první, co jí napadlo) jako kdyby se po dlouhé době nemyla - při té představě jí vyvstanula hrůzná myšlenka její poslední cesty do Egypta. Jen co pomyslela na špatnou hygienu a nepříjemné podmínky v kterých musela strávit svých pět dní vytoužené dovolené, pomalu jí vstávaly vlasy hrůzou. Ale nutno podotknout, že při dlouho očekávané regeneraci těla i duše ve sprchovém koutu civilizované země, se chvěla napětím a radostí.

S Markem chodila několik let. Vlastně ne několik, jenom pár. Dvě léta a něco? Snad…Když se seznámili, bezhlavě a naprosto nekonečně se zamilovala do jeho zcela obyčejně neobyčejných věcí, třeba do jeho mikiny Nike, kterou permanentně nosíval jak na fotbalové zápasy, tak do kina či divadla, gepardích bot s dlouhou špičkou, které se sportovní mikinou tvořily nesmírný lidský nevkus, kaštanových vlasů, které věčně voněly znatelným zápachem cigaret, včetně jeho všelijakých podivných aktivit, které v pozdních ranních hodinách provozoval. Na to, že mu táhlo na třicet byl opravdu ale opravdu…jak bych to jen řekla…dětinský. Jenomže Marek uměl naslouchat, pomáhat a podporovat. Toho si na něm cenila snad nejvíc. Celkově vzato jejich podivuhodný vztah byl světe div se zprvu harmonický. Hysterické výlevy paní matky byly zapomenuty v okamžiku, kdy se na ni Marek mile usmál a ubezpečil ji, že bude vše v pořádku, že SPOLU to přece zvládnou. Slovíčko spolu bylo vždy velmi aktuální a v Markově verbálním slovníku oblíbené. Postupem času jí, ženu netrpělivou, nedočkavou, radostnou, ambiciozní a nestálou začal tenhle zdlouhavý vztah nudit. Jeho zprávy, jeho dopisy, jeho volání…chtěla jednoduše víc, něco nového, zajímavého, dosud nepoznaného.

Chlad, zima, nevlídno, nepříjemný neodbytný vítr ,plískanice a zimomřivé vánice, neutuchající bouře myšlenek, tak jako by ji na obličej dopadalo snad tisíce malých intenzivních a ostrých stopek sněhu, tak, jako by ochlazovaly, ba skoro zmrazovaly celý její obličej. Chtěla by se ohřát, ale kde? Kdy přijde to vytoužené období plné radosti, optimismu, tepla, kvetoucích stromů…nové naděje? A vůbec- přijde ještě? Vlna stereotypu jakoby zamrzla kdesi hluboko v její duši, poklidně čekala s nepatrnou nadějí, zda ještě někdy vysvitne sluníčko.

…Alespoň na chvilku…

A pak se probudila a pohlédla z okna. Žádný sníh, zaváté touhy, ani ledová kluziště. Ty bílé kapky nadobro roztály a změnily přírodu v smyslnou krásu oku lahodící. Stačilo vyhlédnout z okna a v tu chvíli věděla, že od této chvíle už bude všechno jiné. Jakoby malý skřítek rozložil po sněhem vyčerpané zemi zelený sametový koberec, který bohatě vyzdobil krvavě a slunečně zbarvenými tulipánky a jako třešničky na dort nezapomněl na rozmanité květy…růžovo-fialové s bílou tvořící nezapomenutelný kontrast okouzlující omamnou vůní… A v ten moment si uvědomila, že tohle, právě tento okamžik je bod zlomu. Nejen v novém přicházejícím období, ale především, především v jejím životě.