Krajinou ran,
po nichž zbyly jen jizvy,
krajinou plnou zatopených plání
a jedovatých ranních mlh,
krajinou, jež za svítání
prod smrti strh´
...a jizvy zůstávají dál...

Klid a ticho umučených dnů,
zápletky nedokončených příběhů,
jak náhlá tečka uprostřed věty,
bez sbohem, bez rozloučení
...jen tak...

Zatrpklá hořkost a samota,
bezmocná mrákota,
zmizely zítřky a s nimi jistota,
všemocná věrná dobrota
teď do smutečního pláště se zahalila stín
...a čas ubíhal dál...

V ovocných sadech dál kvete pokoj,
zajíci okusují kůru stromů a srny kousek za lesem
dál pasou se; a ptáci pějí, poletují
...čas ubíhá dál...

Němé jsou však domů základy, němý důl,
zchátral Boží chrám,
ve střepech skel a vitráží
jen jeho stín se odráží
...pozemská sláva zašla...

Krajina světel upadla do tmy,
vavříny již dočista uvadly
a tóny ticha, jimiž mluví,
bezcitně bychom přeslechli,
však krev teče proudem
z údů bezedných
...po ráně jizva zůstává...