Slova jakoby ti utekla za roh a ty jsi se po nich ohlížel, ale marně. Jako kdybys vlastně ani nevěděl, jestli je vážně chceš používat. Je to chvíle, kdy je všechno tak dlouhé, až je to nejkratší, a všechno tak dobrodružné, až ti z toho jde mráz po zádech. Každý moment je v tu chvíli plný očekávání a nevědomosti a všechny momenty jako by se slili do jednoho. Sevře se Ti celé tělo do maličké kuličky a kouká na tebe úzkou skulinou. Jako by ti utíkalo a snažilo se tě zachránit zároveň. A ty jsi vlastně jen takový nestranný hráč v celé té děsivé situaci.
Když je po všem a ty nesnažíš jemně, avšak s pomocí veškeré své energie pohnout jakoukoli částí těla, cítíš, jak nemožné se zdá cokoli, co ještě před mžikem samozřejmým a lehoučkým bylo. Spatříš kapky krve, které začnou tvořit louži, a ty by ses v ní mohl snad koupat. Vždy se odrazí od tvrdý povrch a přistanou, roztříštěné na maličké části, na tvých prokřehlých nohou, které v blesku ztratili veškerou sílu. Nejraděj bys nyní usnul nebo ztratil sám sebe, přesto si však uvědomuješ, jak moc ti ještě jistě zbývá kuráže, kterou jsi nepřinutil ke snažení. Je to něco, co se hledá uvnitř každého z nás, co tam kdesi sídlí a my jistě máme tu schopnost být dostatečně houževnatí, abychom „to“ dokázali probudit. Tak sebereš veškerou odvahu a snažíš se zvednout. Nesmírná bolest projede ti tělem a rozhodne se tě pronásledovat. Jako by ses ocitl trochu v transu, trochu v šoku, trochu dotčen tím, že tvoje očekávání se stalo skutečností.
Opravdový boj nastane ale až tam, kde už nic ovlivnit nemůžeš, kdy nezbývá nic jiného než svírat pevně roušku nemocničního křesla a nechat krokodýlí slzy, aby se ti kutálely po tvářích. V bezmoci modlíš se k výšinám. Je krásné, když ti druzí chtějí pomoci, ale když si umíš pomoci sám, je to ještě krásnější. A o to víc to bolí a o to víc musíš být silný. Kde ale tu sílu brát, odkud čerpat to, co je takto vzácné? Sám v sobě. A v tom tkví ten zázrak. Nebát se ponořit se sám do sebe, sáhnout si na vlastní dno a vyrvat odtamtud kus naděje, která jako by existovala jen pomyslně. Vymyslet si jí, mít tu schopnost získat z ní energii a povznést se kousek nad všechny ty vpichy a slabiny a bolesti. Uvědomit si, že bolest je cesta dál, a naučit se na tom stavět. Stavět hrad víry z kostek vzlyků a slz, které tečou uvnitř. Být sám za sebe, ve veškeré své kuráži a touze být dostatečně dobrým na překonání toho, co je tvým největším a nejnebezpečnějším protivníkem- sebe sama.
Vystav tu pevnost sám z té hrůzy bolesti a
Já ti zaručím, že se nezboří ….až s tebou …